26. Kapitola - Království Temnoty

762 46 16
                                    

Popelka'sPoint Of View

„Na rozdíl od něj, jsem byla hodně překvapená. A lehce vyděšená, ale nadšená."

...

„Cože??" Vyjeknu překvapeně, a když přikývne rozpištím se nadšením. „Měla bych se jít sbalit! Co tam budu nosit? Zapadnu?" Začnu se stresovat, když tu mě však Dam umlčí polibkem a tichým špitnutím, že věci dostanu tam, v Království Temnoty. „Měl by si mi něco říct o tom království než tam půjd-" Nedořeknu větu a my se objevíme před černou bránou. Porozhlédnu se a okolo nás je jen temnota a všimnu si, než vstoupíme dovnitř, že ona brána svítí temně a postřehnu, že Damon prohodil něco v jazyce, kterému jsem nerozuměla, ale poté mi došlo, že řekl něco jako ‚Démoni neumírají snadno '. Jeho hlas byl hlubší a silueta vypadala jako rozmazaná po okrajích. Vešel a já jej následovala. Vypadalo to jako bychom byli ve vesmíru, nebo se dívali na noční nebe, na kterém zářilo milióny hvězd. Když tu najednou přišel šok a já dopadla tvrdě na zadek do trávy, která mi byla po kotníky, když jsem si stoupla. Damon stál na prašné cestě asi metr od mého místa dopadu a sledoval temné nebe, na němž bylo opravdu spousty hvězd. Teď mi to došlo, tohle bylo to, co jsem viděla u brány, než jsme vstoupili. Vlastně jsme spadli z nebe jako padlé hvězdy. Snad si aspoň obyvatelé něco přáli, když nás viděli padat. Ušklíbnu se sama pro sebe. „Můžeme jít?" Zeptá se mě Dam, pouze přikývnu na jeho slova namísto odpovědi. Vydali jsme se na západ. Aspoň to tvrdil on, já nemám ponětí, jak se tu orientuje. „Podle hvězd." Odpovídá mi pokaždé s úsměvem, když se zeptám. Procházeli jsme se kolem lesa, v němž jsem zahlédla pár očí. Modrých, zelených, žlutých, ale i rudých. „Červené a černé značí smrt." Odpověděl mi na otázku, na kterou jsem se vlastně ani nezeptala. „Lidé zde je mají jako ve tvém světě. Jsou to lidé, kterým Bůh nedovolil přístup do ráje. Ale oni nechodí do lesa.. tam můžeš zahlédnout svítivé modré, jež jsou oči upírů, zářivě žluté vlkodlaků a zářivě zelené patří čarodějnicím. Přes noc chodí do lesa, ale ve dne jsou ve vesnicích, kde bydlí. Moc je od obyčejných hříšníků / smrtelníků nerozeznáš, pokud v tom nemáš praxi, protože jenom v noci si začátečník všímá svítivých odstínů, které jim ve dne jakoby zhasnou a nejsou tak výrazné. Ale u těch vlkodlaků, žluté oči mají jen, když se promění, jinak jsou to obyčejní smrtelníci s různou barvou očí." Uchechtne se Damon. „To je.. děsivé.." Kousnu se do rtu lehce rozhozeně. „Né, když víš, že jsi mocnější." Usměje se na mě povzbudivě Dam. „Vlkodlaci se bojí ohně, ostatně jako upíři." „A co čarodějnice?" Zeptám se. „To jsi ty.." Uculí se na mě. „Jsi dívka, která umí spoustu s ohněm a zemí. Ty čarodějnice v tom lese si jdou jen něco posbírat. Ale co lehce nechápu, jsou tvé barvu měnící oči.." Pousměje se. „Ale vždyť ty je máš taky zajímavé. Jsou modré, ale nejsi upír." Prohodím. „Já vím.. Ale já je mám po otci, který byl upír. Matka byla čarodějka, díky níž mám svou moc a stíny." Zazubí se a pohodí rameny s lehkým úsměvem. „Proto mám i delší špičáky." Podotkne okrajově a přejede si po nich jazykem. Já jen zakroutím hlavou pobaveně a nechávám se jím vést do míst, které neznám. Po cestě si povídáme různé historky z dětství a podobně vtipné věci, které nám rodiče na nás práskli. Ani téměř jsem nepostřehla, že stojíme kousek od malého města, kde se to vše probouzelo k životu, neboť začínalo svítat a lidé společně s celým městečkem se začali probouzet a dávat vše do kupy, protože jak se zdálo, byla zde noc trošku těžká. Šli jsme městečkem a všude jsem slyšela hlasy ostatních lidí zde, kteří si stěžovali na to, že jim někdo pošlapal úrodu a něco vytrhal a další lidé si stěžovali na mrtvou domácí zvěř, co chovali, aby se měli čím živit a co prodávat na trzích, které se tu na malém náměstíčku pomalu otevírali a lidé se snažili prodat to, co měli. Sledovala jsem tu různou bižuterii z materiálů, které jsem neměla tu čest poznat, ovoce a zeleninu, kterou jsem v životě neviděla a další spousty věcí, jako oblečení, kováře s meči, dýky, podkovami a nabízel své služby a na druhé straně stál zase stánek s masem a řezníkem a jeho učněm. Všechno se mi to tu zdálo tak kouzelné! Jako bych se ze století 21. dostala spíše do století 16., kde lidé ještě neznali elektřinu a další užitečné věci, ale přesto se měli skvěle a nestěžovali si na to, co nemají a mohlo jim ulehčovat práci o mnoho. Všichni se tu usmívali a zdravili všechny své přátelé a několik lidí pozdravilo Damona, stejně jako mě, čemuž jsem se divila snad nejvíce, přesto jsem jim všem oplatila úsměv s pozdravem krásného rána. Když jsme odcházeli z trhu, měla jsem od Dama hned několik dárků v podobě šatů s tím, že se mi budou hodně hodit, ačkoliv bych spíše řekla, že vypadají jako pro nějakou princeznu, pak pár naušnicí z bílého zlata a k tomu přívěšek s červeným kamínkem, o kterém Damon prohodil, že mi ladí k očím, načež jsem ho zpražila zlým pohledem a nakonec, aby mi to prý nebylo líto, dokonce i boty, které ladili k mému přívěšku a šatům, protože všechny tyto věci byli v červené barvě. Nakonec tento nákup završil černým hřebcem pro něj a šedou klisnou pro mě. Zdálo se, že naši koně si byli velmi blízcí, neboť chodili stále blízko sebe a jemně do sebe šťouchali, z čehož jsem usoudila, že se mají rádi. Nestěžovala jsem si, protože jsem jela blízko Dama a povídali jsme si tak klidně a pohodově, až se zdálo, že se známe už nějaký ten rok. Laškovali jsme spolu podobně jako naše koně, ale ani jeden jsme to nevnímali. Já si sice každou chvílí upravovala své šaty, které byly dlouhé až na zem s krajkovými rukávy k loktům, z čehož si Damon ze mě utahoval, načež jsem se mu smála, že mne to aspoň sluší, protože kdyby tohle měl on, asi by mu nesedla velikost a k očím by mu to asi taky jen tak nešlo, že. Zašklebila jsem se pro sebe. „Kdy tam už budeme?" Ptala jsem se ho stále, ale každá jeho odpověď zněla jako pozvánka do jeho postele. Vypadaly asi následně.. ‚Nemůžeš se mě dočkat, což?' ‚Počkej, to chceš až tak moc být co nejdříve v mé posteli? Možná ji ani pro tebe nestihnu vyhřát, takže se budeme muset zahřát sami.' A další podobně, které ho napadali. Na to kam jedeme, jsem se neptala už jen z důvodu, že řekl, že za někým důležitým do většího města. Cesta to byla velmi zajímavá a mám z ní dalších milionů důvodu ho nesnášet, ale přesto ho mám strašně ráda. Je jeden z mála, které mu nepřipadám divná a zajímá se o mně a abych pravdu řekla, na jeho společnost jsem si asi až moc zvykla. Nedokážu si představit, že by mě stále neotravoval a něco po mně nechtěl. Zdálo se však, že já to neřeším a odpálkovávám jej stále. Co jsem si ale neuvědomila je fakt, že jsem mu ještě neřekla na nic ne. Jen mu vždy shodila hřebínek, ať si nechá zdát. Z mých myšlenek mě ale vyrušil jeho hlas a taky to, že jsme se objevili..


____

Hello guyzz :D

Ano, já vím, já vím! Jsem neskutečně líný človííček, ale tak co, devátá třída a spousty nesmyslných věcí, které po nás ve škole chcou jsou naprosto zbytečné, ale tak udělat je stejně musím. :D to mě ale neomlouvá za to, že jsem už druhý měsíc nevydala žádnou kapitolu, já vím, jsem si toho vědoma, ale nějak mě přešlo psaní, neboť jsem si přes prázdniny našla nové přátelé a mám svou gruppu asi jako vy ostatní, pokud nejste takový antisiciálové, ale tak což, každému je dobře někde jinde, že? :) tak či onak, zde máte svou dávku náhodných slov od mé převelice líné osůbky, snad se líbila a když jsme u toho, chtěla bych Vám hrozně moc poděkovat, že jsme přesáhli hranici 16K přečtení a jsme umístěni 1. ve fantasy, což je neskutenčně neuvěřitelné a chci Vám za to poděkovat :) proto věnuji tuhle kapitolu všem nadšeným čtenářům, kteří to se mnou a mým vydáváním kapitol ještě nevzdali a tahle knížka se Vám líbí. Krásný zbytek dne,

Vaše SexyDeathGirl

MY Demon Soul [Discontinued]Where stories live. Discover now