Nenávist, láska, či pokušení? ✖

1. kapitola - Ron

Probudil jsem se a první, co jsem uviděl byl obličej Hermiony, která se nade mnou skláněla.
,,Ronalde, vstávej!"
,,Vždyť jsou teprve čtyři ráno!" protestoval jsem s pohledem na budík.
,,Jestli chceš stihnou přenášedlo, měl by sis pohnout!" odsekla a odešla. Vzdal jsem to a vstal.
Harry už byl dávno v koupelně.

Letmo jsem pohlédl do zrcadla a zjistil, že dneska nevypadám zas až tak hrozně, abych se učesal, ostatně jako každý den.

Sešell jsem po schodech dolů do kuchyně, kde jsem do sebe rychle něco nacpal, přičemž se na mě Hermiona znechuceně dívala.
,,Jdu se převlíknout," houkl jsem na ostatní, kteří seděli u stolu.

Potom jsem se v rychlosti oblékl a vyčistil zuby. Svoji hůlku jsem si zastrčil do kapsy a předem sbalenou tašku přehodil přes rameno. Harry si teprve ukládal věci do svého malého batohu.
,,Ty ještě nemáš zabaleno?" zeptal jsem se překvapeně.
,,Ne, musel jsem něco vyřešit s Hermionou," řekl vyhýbavě Harry.
To by mě teda zajímalo co...
,,Aha," odpověděl jsem. Sešel jsem dolů, kde jsem chvilku čekal na ostatní a společně jsme potom vyrazili na cestu k přenášedlu.

Asi po hodině chůze jsem uviděl dvě postavy, které kráčely k nám.
,,Kdo to je, tati?" ptala se Ginny.
,,Amos Diggory a Cedric, jeho syn."

,,Dobré ráno, Arthure!" zvolal Amos a vydal se svého přítele obejmout.
,,Weasleyovi, slečno Grangerová, pane Pottere! Zdravím vás! Toto je můj syn Cedric," řekl a kývl hlavou směrem k hnědovlasému, asi šesnáctiletému klukovi.
,,Ahoj," pozdravil a na všechny se usmál. Působil vcelku milým dojmem, párkrát už jsem si ho v Bradavicích všiml. Bez dalších okolků se k nám oba připojili a pokračovali jsme v cestě.

Po další půlhodině jsme konečně dorazili k přenášedlu.
,,Chytněte se!" zakřičel Amos.
,,Tři, dva, jedna..."
To už jsme se ale odlepili od země a všechno se s námi začalo hrozně rychle točit. Trvalo to sice jenom okamžik, ale jakmile jsme přistáli pevně na zemi, málem jsem se pozvracel. Podíval jsem se po ostatních. Byli na tom dost podobně, dokonce i Fred a George nevypadali zrovna nejlépe.

Před námi se otevřel dost zvláštní pohled na náš kemp. Spoustu kouzelníků tu byla převlečená do různě vypadajícího mudlovského oblečení. Například jeden kouzelník na sobě měl šaty a přes ně košili. Všude panoval zmatek a všichni přítomní pobíhali sem a tam po kempu, někteří pro vodu, jiní chtěli co nejdříve zaplatit místo za stan a ostatní ho zase stavěli. Taťka koupil místo pro ten náš... docela jsem koukal, jak dobře zvládal komunikaci s mudlou, který zde byl nejspíš šéfem a taky vše zařizoval a prodával.

,,Takže my vás prozatím opouštíme, uvidíme se večer!" křikl ještě Amos a se Cedricem odešli. Byl jsem vcelku rád, Cedric je ok, ale Amos mi už celkem lezl na nervy.

,,Tak mládeži, jde se stavět!" zavelel taťka. Všichni jsme se dali do práce. Po několika neúspěšných pokusech před námi konečně stál maličký stan.
,,To tam jako budeme spát všichni?" ptala se zděšeně Ginny.
,,Uvidíte, teď vlezte dovnitř," řekl s klidem taťka.
,,Vždyť se tam ani nevejdeme," protestoval jsem.
Vzápětí se však všichni začali dobývat do stanu. Vstoupil jsem a okamžitě otevřel pusu údivem. Stan byl vevnitř obrovský. Stály tam palandy, jídelní stůl, malá kuchyňka a někde vzadu dveře, které vedly do koupelny.
,,Sice to tu smrdí po kočkách," prohlásil Fred, ,,ale dalo by se tady tu chvilku spát," doplnil ho George. Chtě nechtě jsem se musel usmát, protože měli pravdu. Vypadalo to tady sice nádherně, ale ten zápach...

Zbytek dne jsem strávil s Harrym a Hermionou. Povídali jsme si o Bradavicích. Zrovna jsme probírali, jestli budeme mít i tento rok věštění, když na nás taťka zavolal.
,,Odchod!"
Zvedli jsme se a vyšli ze stanu. Venku už byla dávno tma a my se vydali směrem ke stadionu.

Před ním byl stánek, kde jsme si mohli nakoupit klobouky a vlaječky týmu, kterému jsme fandili. Koupil jsem si klobouk s červeným pruhem, jelikož jsem fanoušek Bulharska. Následně jsme se posadili na svá místa.
,,Doufám, že vám nevadí, že sedíme tak nahoře," strachoval se taťka.
,,Nebojte pane Weasley, je tu naopak o dost lepší výhled," uklidňovala ho Hermiona.

To už ale začala přehlídka maskotů Irska a Bulharska. Bylo to fakt hustý! Hlavně teda ten irskej maskot, to byla paráda. Následně začal mluvit Popletal.
,,Vítám vás všechny na Mistrovství světa ve famfrpálu, tímto zápas může začít!" zakřičel ještě kouzlem zesíleným hlasem a vypustil zlatonku.

Zápas byl dost napínavý, ale vyhrávali Irové. Díval jsem se po bulharských hráčích. Potom můj pohled sklouzl na chytače, byl jím Victor Krum. Pod rudým dresem se mu rýsovaly svaly. Přistihl jsem se, že se na něj už hodnou chvíli dívám a přitom se připitoměle usmívám. Rychle jsem od něj odtrhl pohled a začal se zase věnovat zápasu.

Po pěti minutách Krum chytil zlatonku, ale na výhru Bulharů to nestačilo.
,,Tady máš ten svůj nejlepší a nejúžasnější tým!" křikl na mě ironicky Fred, který fandil Irsku. Vyplázl jsem na něj jazyk, ale věděl jsem, že má pravdu. Už od začátku prázdnin jsem totiž tvrdil, že Bulharsko určitě vyhraje.

,,Tak, už budeme muset jít," křikl taťka a pomalu jsme se začali zvedat ze sedadel. Šli jsme zpátky do stanu.

,,Jdu na kutě," oznámil jsem ostatním a lehl jsem si do jedné z postelí. Spát se mi však nechtělo a v hlavě mi vířily různé myšlenky. Proč jsem se tak dlouho díval na Kruma? Proč jsem se na něj sakra tak dlouho díval a ještě se při tom usmíval?

Po další hodině jsem konečně usnul neklidným spánkem.