Strach je přirozenou vlastností každého z nás. Není možné, aby existoval člověk, který by se ničeho nebál. Každá lidská bytost má v sobě nějakou tu pochybnou část, která má z něčeho strach. Ať jsou to už pavouci, hadi, myši, bouřky, výtahy, či jiné osoby. Je to v každém z nás.
Harry Styles je osoba, která se snaží své strachy potlačovat. Působí jako člověk, který nemá z ničeho strach. Miřte mu zbraní na hlavu, neucukne. Postavte se mu v přesile, neuteče. Vyhrožujte mu tou nejmučivější smrtí, ale on se vám vysměje. Jednoduše je to někdo, kdo působí jako bytost beze strachu.
To jsem si myslela do chvíle, než jsme opustili budovu Syndikátu. Myslela jsem si, že se skutečně nebojí ničeho a nikoho. Očekávala jsem, že si kolem sebe vybudoval tu obrovskou zeď, přes kterou nic nepronikne.
Ale už jsou to dva týdny, co jsme se tváři v tvář setkali s Viktorem Krumlovem. Březen se změnil v duben. A Harry nás stále drží v tunelu, který ani on sám neopouští. Maximálně vyleze ty shnilé schody, aby se dostal ke svému Mustangovi, který neustále opravuje. Jeho stáhnutí do ústraní mi vrtá hlavou celou dobu, než jsem sama zase zůstala bez světla. Bojím se tmy a bouřky. Harry Styles se bojí Viktora Krumlova. To musí být ten důvod, proč nevylezl ven. Ten důvod, proč se drží zpátky a nechodí nikam. Jenom spí, maluje nebo opravuje.
"Lissandro?" uslyším jeho hluboký hlas shora. Několikrát zamrkám, protože mě vrátí do reality z přemýšlení o strachu. Svěsím nohy z gauče a postavím se. Taky je to několik dní od doby, co jsem se tady rozhodla zůstat dobrovolně. Poznat tu skořápku uzavřenou do sebe. Překonat ty vysoké zdi, které brání samotnému opevnění. Dostat se k tomu ledovému srdci.
"Ano?" zeptám se a bose nohy obuju do bílých tenisek. Sundám ze sebe deku, která dopadne na gauč a přejdu ke schodům. Chytím se zábradlí a vyjdu čtyři schody. "Co potřebuješ?"
"Kurva, pojď sem, když tě zasraně volám," zavrčí. Neváhám už ani vteřinu a schody vycházím. K mým ušním bubínkům doléhají zvuky cinkajícího nářadí o sebe. Jakmile vylezu, uvidím Harryho záda skrčené nad kapotou šedého vozu. Jeho samotná hlava v kapotě doslova mizí. Můj Fiat 500 je nastartovaný a jeho přední světla slouží Harrymu k posvícení. Cvrlikání cvrčků a tmavá obloha prozrazují, že se den změnil v noc.
"Payne jel někam do prdele, tak mi musíš zatraceně pomoct ty," zavrčí a narovná se. Jeho vysoká postava se otočí čelem ke mně. Vlasy má svázané šátkem a jeho černé tričko i obličej zdobí olejové skvrny. Hřbetem ruky si otře zpocené čelo. Prohlédne si mě a drze se pousměje; "Kurva, ty jsi i v tomhle zatraceně sexy."
Na jeho oplzlé poznámky jsem si za tu dobu stačila zvyknout. Každý den mě několika takovými slovy zahrnoval a několikrát si mě drze nalepil na kuchyňskou linku, aby mě mohl políbit. Zkřivím obličej, když si vzpomenu, jak neuvěřitelně jeho dech páchl cigaretovým kouřem.
"Jak ti můžu pomoct?" zeptám se, abych přešla jeho poznámku a tím změnila téma hovoru.
"Lásko, v prvé řadě mi z té zkurvené ledničky dotáhneš jedno zasraný pivo." Harry se natáhne pro ručník, který je přehozený přes otevřené dveře na straně řidiče, a otře si pořádně obličej. Ručník vrátí na původní místo. "Pak mi budeš podávat zkurvené klíče. Tuhle sračku rozjedeme." A poplácá vůz po předním nárazníku.
Beze slov přikývnu a otočím se. Sejdu schody a projdu dlouhou chodbou, abych se dostala do tunelové kuchyně. Z ledničky vytáhnu jednu plechovku s pivem a prohlédnu si ji. Dřív jsem si myslela, že Harryho prioritou je malování. Když jsem ale měla tu čest poznat jeho odhodlání opravovat věci, zjistila jsem, že jeho prioritou je tvoření věcí. Ten člověk rozhodně patří do umělecké branže. Vsadila bych se, že kdyby neměl takovou kriminální minulost, rozhodně by něco z něho v tomhle smyslu mohlo být.
ČTEŠ
Hopeless
Fanfiction"Láska je cit, který si vymysleli lidé, aby měli omluvu pro své naivní chování."
