Ekaterina's point of view.

Je to už týden, co byla Lissa unesena. Do Paříže jsem se měla vrátit už minulou sobotu, ale místo toho zůstávám stále v Ženevě. Nemůžu uvěřit tomu, jak se tohle všechno sakra mohlo stát. Pokaždé, co jsme o Švýcarsku něco četly společně, tak to byla vychválená bezpečnost. Kriminalita tady má být na té nejnižší úrovni. Následuje v žebříčku bezpečnosti nejbezpečnější Monako. A teď tady bloudím ulicemi těch krásných bílých budov a marně se snažím najít svou nejlepší kamarádku.

Vejdu na policejní stanici, kde trávím momentálně čas dennodenně. Nemyslím si, že policie pracuje tak důkladně, jak mi tvrdí. Nemůžou v tak malém státě nenajít člověka, který unesl Lissu. A určitě nemohl pláchnout přes hranice. Nevím, proč jsem si tak jistá, ale tuším, že je Lissa pořád někde tady.

"Slečna Sarajevovna?" Z přemýšlení o selhávání ženevské policie mě vytrhne mužský hlas. Podívám se za ním a spatřím vysokého muže v dobře padnoucím obleku. Na policistu dnešní doby je hubený, vysoký a vlasy mu v delších pramenech lemují obličej. Na tváři má nepatrné strniště.

"Ano, to jsem já," pronesu otráveně. Je to další člověk, který by tady se mnou jistě rád pohovořil. Natáhnu ruku. "Ekaterina Sarajevovna."

"Louis Tomlinson, oddělení zvláštních případů. Můžete se mnou do kanceláře, prosím?"

Přikývnu a následuju jeho kroky. Kancelář má až na opačné straně budovy, takže vidím veškeré papírování a jednání v jednotlivých místnostech. Louis otevře skleněné dveře a já do nich vstoupím. Stůl z mahagonového dřeva, sekretáře, počítač na stole, spousta papírů. Nic, co bych neviděla v kriminálkách. Posadím se na židli, na kterou jsem vyzvána a počkám, až se sám Louis usadí.

"Marně se vás tady snažím celý ten týden sehnat, slečno Sarajevovno," řekne a opře si ruce o stůl. "Pracuju na případu vaší unesené kamarádky."

"Celý týden jsem na této policejní stanici a nikdo mi není schopen říct, kde Lissa je," zamračím se a dám si nohu přes nohu. Namotám si na prst pramen svých tmavých vlasů, protože začínám být nervózní. Zrovna v téhle chvíli si přeju, aby moje ruská krev měla nějaký optimismus. Bohužel, nic takového skoro neznám.

"Pracuju dny a noci, abych vaší přítelkyni našel." Louis otevře nějaký šuplík a vytáhne z něho fotografii. Položí ji na stůl a posune ji přede mě. "Je tohle ten člověk, kterého jste viděla vykrádat banku?"

Pozvednu obočí, jelikož se mě už na tuhle otázku ptali několikrát. Fotografii si vezmu do ruky a prohlédnu si ji. Ostře řezané rysy, rovný nos, černá páska přes levé oko a tmavá zeleň druhého oka. Kudrnaté vlasy lemující obličej. Ten kluk drží v ruce vězeňské číslo a na sobě má oranžovou kombinézu. Má na pravé ruce vytetovaný obraz kobry s otevřenou tlamou a můžu si všimnou, že na pravých prstech má vytetované spirálovité ornamenty.

"Ano, je to on," řeknu a fotografii si nadále prohlížím. Nemá na ní žádný úsměv, ani maličký náznak zvednutých koutků. Nic. Doslova je tady bez výrazu.

"Jmenuje se Harry Edward Styles," řekne Louis po chvíli. "Snažím se ho chytit už od chvíle, co se mu povedlo utéct."

"Jak dlouho seděl?"

"Ani ne půl roku. Tomu zmetkovi se prostě podařilo utéct z nejpřísněji střežené věznice v Curychu během jedné jediné noci. Nikdy jsme nezjistili, jak to udělal, nenašli jsme žádné jeho plány a nenašli jsme nikoho, kdo mu mohl pomoct ven."

HopelessPřečti si tento příběh ZDARMA!