"Ozvěte se. Jak moc dobře postupujete s Ekaterinou?"

Sedím momentálně ve svém pokoji v naší ubytovně. Je to už třetí den, co jsme s Katiou ve Švýcarsku a zatím jde všechno podle plánu. Žádné další incidenty podobné tomu se Zaynem se nekonaly. Ekaterina se sprchuje, takže rozhovor s naším šéfem přes skype je čistě na mně. Napiju se kávy a pousměju se.

"Všechno jde doopravdy dobře," řeknu popravdě. "Máme několik fotografií zajímavých části měst a dneska se dáváme na průzkum za informacemi. Jak to jde ostatním?"

"Jsou na tom podobně jako vy. Chantal a Monique si vzaly na starost Brusel a Romain s Albertem se vydali někam do Lucemburska. Nebo snad Německa? Já nevím, jsem z toho všeho tak vystresovaný, že si ani nepamatuju, kam sakra jeli!" Richard si povzdechne a opře se o opěradlo své židle.

"Není se čeho bát, všechno to jde moc dobře." Snažím se ho podpořit. Já sama jsem spokojená s tím, jakým směrem se naše putování po Ženevě vyvíjí. Kdyby tohle však nebyla práce, rozhodně bych si pobyt tady více užívala.

"Já vím, jste fakt skvělý tým, ale pořád tomu nedávám tolik naděje, Lissandro." Richard se zpátky opře rukama o stůl.

"Ale no tak. Ředitel by měl házet ručník do ringu jako poslední, ne? Nesmíš to vzdát. My to zvládneme, uvidíš. Příští číslo bude to nejperfektnější, jaké náš časopis kdy zažil."

"Jsi ještě mladá, Liss," okomentuje moje pozitivní naladění, "ale je dobře, že tě tu máme. Trochu optimismu se nám vždycky hodí."

Pokrčím rameny a znovu se napiju. Následně šálek odložím a jednotlivé vytisknuté fotografie mu ukážu. "Vidíš, jaké pořídila Ekaterina úžasné fotografie? Není se čeho bát. Doplníme text a máme číslo hotové."

"Kéž by to bylo tak jednoduché," řekne potichu, ale já ho díky mikrofonu přesto zřetelně slyším. Zhluboka se nadechnu a na tváři opět vykouzlím úsměv. Richard má štěstí, že jsem vcelku trpělivá osoba, jinak bych už po něm začala křičet, proč to hned tak vzdává.

"Budu muset končit. Mám tu návštěvu. Hodně štěstí a držte se společně s Ekaterinou." Věnuje mi poslední ze svých úsměvů a náš hovor ukončí. Na plochu svého notebooku, kde mám vyfocené moře, se ještě chvíli dívám a poté ho zaklapnu. Začnu se prohrabávat obrázky a k některým připíšu poznámky, které by se v březnovém čísle mohly vyskytnout.

"Snažíš se to dávat dohromady beze mě?"

Zalapám po dechu a pohotově se na svojí nejlěpší kamarádku podívám. Můj tlak musel vystřelit do neuvěřitelné výšky, jak mě polekala. Pokaždé se to Katie povede. "Musíš s tímhle přestat... nebo mi jednou uženeš vážně infarkt."

"Promiň. Ale není moje chyba, že jsi vždycky tak zabraná do práce a necháš se vylekat. Mluvila jsi se šefíkem? Co ten starý dědek povídal?" Moje nejlepší kamarádka se posadí vedle mě a začne si pročítat texty, které jsem k daným fotografiím vytvořila. Mluví se mnou opětovně rusky, aby nemusela přemýšlet nad francouzštinou.

"Je celkem dost vystresovaný." Musím se usmát nad tím, jak ho Ekaterina oslovuje. "Moc nám nevěří. Podle mě ale není důvod šílet. Jde nám to celkem dobře." Skutečně jsem spokojená s prací, kterou jsme doteď odvedly. Katia byla vždycky ta, která pořizovala fotografie. Občas se divím, že se nedala na práci fotografky, než žurnalistky.

Ekaterina pouze přikývne, protože ani ona není zastáncem toho, že se nám to povede. To jsem zatím snad jediná, kdo tomu projektu doopravdy věří?

HopelessPřečti si tento příběh ZDARMA!