Vlčí instinkty

Pokoj číslo 713

Ke konci října dokázal Hermionu rozhodit i pohled na datum v trhacím kalendáři. Plnými doušky si užívala své poslední dny za katedrou a doslova se děsila chvíle, kdy bude muset dát škole sbohem a odejde vstříc domácímu stereotypu. Nedbala dokonce ani Remusova naléhání, aby se tolik nepřepínala a dopřála si alespoň trochu odpočinku. Paradoxně to byl zrovna on, její muž, kdo byl v těch dnech nejvíce zaneprázdněný. Od rána do večera, často i přes noc se zúčastňoval všemožných misí, které zrovna nehýřily bezpečím. Co Harry s Ronem odešli na svou výpravu, Smrtijedi jako by se stali ještě agresivnějšími než kdy dřív. Útočili na vše živé a kruté vraždy měli na denním pořádku. Řád byl díky tomu zavalen prací a byl to právě Remus, který se dobrovolně hlásil na ty nejnebezpečnější úkoly. To zapříčinilo tomu, že se Hermiona často vracela z práce do prázdného domu a když usínala, měla celou postel pro sebe.

Právě uprostřed osamocených nocích se jí hlavou honily nejrůznější myšlenky. Dokonce se domnívala - a nebyla daleko od pravdy- , že Remus tohle všechno dělá záměrně. Dny jeho nenadálého odchodu byly stále zahaleny hustou mlhou otázek, ale žádný z nich nebyl natolik statečný, aby jen slůvkem zabrousil do tak citlivého tématu, jako bylo toto. Vlastně nemohla říct ani půl slova k Remusově počínání. Své výčitky svědomí, všechna ta ale, která mu vrtala hlavou se před Hermionou snažil ukrýt co nejhlouběji do svého vnitra. Bohužel nebyl tak dobrým hercem, aby chvílemi zpoza vlídného úsměvu neprosvítal jeho známý ustaraný pohled, kdykoliv se někdo jen náznakem zmínil o jeho lykantropii nebo miminku. V takových chvílích musela Hermiona rychle převést řeč jinam, ale věděla, že to tak nemůže dělat věčně. Právě kvůli takovým okamžikům si teď kladla otázku, zda její manžel nezahání zhoubné myšlenky vrháním se do nebezpečných akcí a riskováním vlastního života. Zda stále není přesvědčen, že by jí bez něj bylo lépe.

Takové úvahy ji velmi trápily a často díky nim zůstávala celé noci vzhůru a vyhlížela příchod svého muže. Když se pak konečně vrátil, ze srdce jí spadl těžký balvan. Byl živý.

.........................................

Uprostřed noci se domem ozvalo tiché zaklepání na dveře. Kdyby Hermiona spala, bývala by klepot sotva zaslechla. Teď se ale neslyšně kradla ke dveřím s hůlkou v útočné pozici a květinovým županem přehozeným přes volnou noční košili ke kolenům, která jí při každém kroku neposedně povlávala. S škubnutím otevřela dveře. K jejímu překvapení za nimi nestál ani Voldemort, ani její muž.

Byl to Sirius, kdo se v tuto pozdní hodinu zdržoval před jejím domem. Bujné vlasy měl rozcuchanější než obvykle, ve tváři mu krvácelo několik šrámů a jeho oblečení bylo všemožně potrhané, špinavé a jinak poničené. Rty se mu nekřivily v posměšný úšklebek, jak tomu u něj bylo zvykem. Tvářil se naopak velmi vážně.

Hermiona ho posunkem pozvala dál do domu a než za ním zavřela dveře, pro jistotu se rozhlédla okolo. Viděla však jen tmu a hvězdy.

,,Stalo se něco? Kde je Remus?" vyhrkla starostlivě, když se kulhající kouzelník konečně dobelhal k ní do předsíně. Pod kolenem měl hlubokou řeznou ránu.

,,Zrovna jsme se vraceli z jedné hlídky nedaleko domu Malfoyových. Všechno šlo podle plánu, noc byla klidná. Jenže pak na nás z ničeho nic zaútočilo snad tucet smrtijedů. Od začátku bylo jasné, že... Že nemáme šanci," odmlčel se na okamžik a oči se mu podivně zableskly.

,,Každou chvílí přibývali další a další a my jsme byli jen tři. Pak z ničeho nic přiletěla ta kletba a já přísahám, že jsem ji neviděl, protože jinak bych něco udělal, to je přeci jas-"