Pod světlem lamp

732 29 2
                                    

,,Tak už je sfoukni."

V odrazu kulatých brýlí s nesčetněkrát spravovanými obroučkami plápolalo hned několik plamínků narozeninových svíček. Harry, který by se byl v tuhle chvíli nejradši někam schoval, nesměle mžoural do všech těch rozesmátých tváří okolo a přál si, aby mu alespoň na malou chvíli nikdo nepodával ruku s přáním všeho nejlepšího. Kulatiny "chlapce, který zůstal naživu" si nemohl nikdo nechat ujít. Možná i to přispělo k tomu, že každou chvíli do pokoje vletěla sova se zobákem plným sáhodlouhých přání, která občas svou obsáhlostí připomínala román a neodbytně je podstrkovala komukoliv, kdo se zrovna namanul. K jeho nelibosti to byl většinou zrovna Harry.

Jedním fouknutím všechny svíčky zhasly. Ozval se hlasitý jásot. S rozpaky si prohlížel všechny ty lidi oslavující narození někoho, kvůli komu jsou všichni ti, co tady teď stojí, den co den v nebezpečí. Zpovzdálí sledoval těch pár rozjařených postav se skleničkami v ruce. Možná to bylo dobře, že i přes všechno to, co se děje tam venku si našli důvod k oslavě. Moc rád by všem řekl, kam tak často mizí s Brumbálem. Moc rád by to řekl své Ginny, která nedokázala pokaždé skrýt nesouhlas v jejích očích, ale i přesto ho nechala jít. Nemohl. Věděl, že bude muset co nejdřív odejít na dlouhou cestu a všechny nechat v nevědomosti za sebou. Odpočítával minuty do chvíle, kdy opustí dveře domova a postaví se zlu zcela sám. Dokonce nepočítal ani s Ronem, který se dennodenně nabízel, že půjde s ním. Teď nemohl počítat ani s Hermionou.

,,Nebavíš se?" Hermionina otázka vyzněla o dost víc ironicky, než měla v úmyslu. Sama moc dobře věděla, že si její přítel na přílišnou pozornost, která mu byla nadělena nikdy nepotrpěl. 

Harry nechal její otázku nezodpovězenou a radši se s hlasitým žuchnutím svalil na gauč vedle ní. Nazelenalé víno v jeho sklence se houpavě přelilo přes okraj a jeho kapky dopadly na kouzelníkovy kalhoty. 

,,Pro Merlina," zasyčel a marně se snažil otřít je kapesníkem. Výsledkem byla jen  mnohem větší skvrna. 

,,A ty se bavíš?"

,,Až příliš dobře. Už dvě minuty se mě nikdo nezeptal na můj zdravotní stav a celých třicet vteřin si nikdo pohoršeně neprohlížel moje břicho," odfrkla si. ,,Začínám se trochu nudit." 

Opravdu se během večera ve dveřích obývacího pokoje vystřídalo hned několik, pro Hermionu zcela neznámých hostů, kteří se namísto oslavence zajímali spíše o ni a její manželství s "tím vlkodlakem". Nemohla si dokonce dojít ani pro dýňový košíček, aniž by nezaslechla dvě staré čarodějky opodál, jak lamentují nad jejím zničeným mládím a nezralým rozumem.  Nikdy neměla s vlkodlactvím problém, ale všechny ty předsudky byly pro její sebeovládání téměř nesplnitelnou zkouškou.

,,Teď vážně, Harry. Nechceš si to ještě rozmyslet? Brumbál by to jistě zvládl sám a všichni ti to budou rozmlouvat-"

,,A právě proto jim to neřeknu. Prostě odejdu. Hermiono, já to musím udělat. Když..." hlas ztišil do přidušeného šepotu. ,,Když ty viteály nezničím já, tak nikdo. Víš to stejně tak dobře, jako já."

,,To jim necháš jen dopis na rozloučenou? Ginny to zničí. Navíc, přece bys to tomu mrněti neudělal, aby nevidělo strejdu Harryho, až se narodí." 

,,Bude to tak lepší. Strejdu Harryho uvidí. Slibuji. Třeba budu v tu dobu už zpátky." 

,,Sám tomu nevěříš," odsekla naštvaně. Pokusila se zvednout z gauče, ale ani druhý pokus nestačil na to, aby se z prosezené pohovky postavila na nohy. Naštěstí se před ní objevila pomocná ruka. 

Vlčí instinktyDonde viven las historias. Descúbrelo ahora