Vlčí instinkty

Barva kouře

Ginny se opravdu v Anglii zdržela celý týden a během něj se několikrát ukázala i v Bradavicích, kde se pozdravila se svými známými a s učiteli. Hodně času trávila i s Miou a Lupin jim vstřícně nechával dostatek času pro sebe. Byl rád, že Hermiona měla někoho,kdo s ní přečkal jeho proměnu. 

Jednou, když přesně taková situace nastala, byl jako pokaždé v den přeměny vzhůru už velmi brzy. Možná už od nějakých pěti hodin ráno jen spokojeně ležel vedle své milé a mlčky pozoroval, jak tiše oddechuje. Když časně ráno také otevřela oči a Remus jí šeptem popřál dobré ráno, místo odpovědi se jen s nepatrným úsměvem, který jí cukal koutky protáhla a s očima upřenýma na něj si zase lehla. Přikryl svojí velkou rukou tu její, drobnou ručku a políbil ji na rty. Zase ten vlčí samec v něm. Začal líbat vášnivěji a jen, co Mie došlo, kam tohle všechno směřuje, zarazila jeho počínání.

,,Remusi, já se necítím moc dobře . Navíc má být úplněk a znáš se... Dnes ne, prosím." sklopila oči.

,,Promiň, to to psisko." podotkl zahanbeně. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě, aby předešlé téma zamluvil. Viděl dívčinu velmi bledou tvář a pomyslel si, že vážně nevypadá dobře.

,,Nic to nebude. Jsem jen nachlazená." ujistila ho spěšně, ale moc přesvědčivě nepůsobila. Vstala a odešla do koupelny. Ozval se zvuk tekoucí vody. Vlk v Removi měl co dělat, aby se nevrhl do sprchy za ní, ale bylo ráno a tak byl schopný se zatím krotit. Také pomalu vstal z postele a vytáhl svou starou brašnu, kterou běžně nosil do chýše, když čekal přeměnu. Sbalil do ní obvyklé věci, včetně krvavého masa. Měl na celý den domluvené volno a tak nikam nespěchal. 

Jeho snoubenka právě vycházela z koupelny omotaná jen ručníkem a zamířila ke skříni s oblečením. Pořád jí připadalo trochu zvláštní, že tu nebydlí sama, ale rozhodně méně, než první týden společného soužití. Remus radši odvrátil pohled. Snažil se respektovat Hermioninu nevolnost a proto měl i snahu krotit se.

Hermiona se s ním rozloučila a  pořád bledá v obličeji kráčela na hodinu. V učebně už ji čekali čtvrťáci z Nebelvíru a Zmijozelu. 

,,Dobrý den, posaďte se prosím." vydechla se značným úsilím a svezla se na židli. 

Studenti na ni trochu vyjeveně zírali, ale mlčeli. Takhle špatně se už dlouho necítila.

,,Dnes si zopakujeme látku z minulé hodiny a začneme s kouzlem  Illegibilus." zafuněla.

Všichni si začali otevírat učebnice na příslušné straně, poznamenané na tabuli. Hermiona se trochu problematicky zvedla ze židle.

,,Přečtěte mi někdo def...", větu už nedořekla. Opřela se oběma rukama o stůl a ztěžka oddechovala.

,,Není vám nic, paní profesorko?"zeptala se žačka z Nebelvíru, sedící v první lavici.

,,To je v pořádku, Emmo, děkuji vám. Já...Já se hned vrátím." zalapala po dechu a vyběhla ze třídy. Její kroky se zastavily až u záchodové mísy. Žaludek ji bolel jako čert a byla ráda, že u téhle věci nebyl Lupin. Takhle ji vážně vidět nemusel. Když se jí trochu ulevilo, posadila se na zem, opřená o stěny záchodové kabinky. Odhrnula si zpocené vlasy z čela a s velikou námahou i přes své vyčerpání poslala do své třídy patrona.

,,Dnešní hodina odpadá. Rozejděte se prosím v naprosté tichosti do svých společenských místností. Děkuji.".

Jakmile Mie skončila výuka a udělalo se jí trochu lépe, sešla se s Ginny. Pořád vypadala unaveně a nezdravě, ale už ne tolik. 

,,Vypadáš jako mrtvola." podotkla hned při příchodu rusovláska. Její upřímnost Hermionu vždy překvapí. 

,,Taky tě ráda vidím." vymámila ze sebe slabé pousmání , když Ginny přicházela na místo setkání ve společenské místnosti profesorů.