Vlčí instinkty

Poprvé

Období zkoušek nebývá těžké jen pro studenty. Se začátkem února přicházelo i nové pololetí a s ním vysvědčení. Všichni kantoři měli práce až nad hlavu a moc se těšili na týden jarních prázdnin, kdy si budou moci užít konečně zasloužených sedm dní volna a klidu. Každý den se ztráceli v hromadách esejí, referátů, slohových prací, písemných prací, testů, kvízů a všeho podobného. Ani Remus s Herm, kteří byli zavaleni prací stejně jako ostatní na sebe neměli příliš času. Vídali se u snídaně, večeře a občas na chodbě, když spěchali z jedné učebny do druhé. Zoufale toužili po chvilce času, který by mohli věnovat jeden druhému, ale marně. Teprve, až konečně přišel ten den, kdy Albus Brumbál ohlásil začátek prázdnin a předal studentům jejich vysvědčení, všichni si oddechli.

Remus s Hermionou se konec pololetí rozhodli oslavit večeří v skromné restauraci v Prasinkách. Sice by oba v tu chvíli nejradši únavou padli do postele a spali a spali, ale po dlouhé době měli příležitost být spolu jako pár. Oba uzavřeli nevyřčené pravidlo mlčet o práci a řešit veselejší věci.

Tiše si povídali a smáli se celou cestu do restaurace. Hermiona zavěšená v Remusově nabízené paži vyprávěla něco o "mudlovských knihách", ve kterých se díky tomu, že oba její rodiče byli mudlové dobře vyznala. Remus byl prostě v ráji. Celou tu dobu si tuhle chvíli představoval a najednou byla tady. Hezčí, než v jakémkoliv jeho snu a navíc opravdová.

,,Shakespeare je podle mě jeden z největších géniů všech dob. To, co dokázal vytvořit je úžasné." pokračovala Hermiona, zatímco si užívala každý krok s ním po boku.

,,Ano, to skutečně je. Několik jeho knih jsem četl a byly fascinující." pokýval hlavou. Na rameni ho šimraly Hermioniny neposedné vlasy, které se větrem vlnily všude okolo nich a vlály za ní jako vlečka.

,,Moje nejoblíbenější je tahle." řekla a z korálkové kabelky vytáhla malou, ale tlustou knihu. Na jejím přebalu bylo tlustým písmem napsáno ,,Romeo a Julie".

,,Četla jsem ji snad stokrát. Nosím ji pořád u sebe." vysvětlila a podala Lupinovi knihu do nastavené dlaně .

,,Je to tragédie. To ti nevadí, že na konci oba umřeli?" podivil se, ale na rtech mu pohrával slabý úsměv. Viděl v ní zase tu sečtělou dívku , která ať už se v hodině zeptal na cokoliv vždy všechno věděla. Tu knihy milující chytrou slečnu z první lavice u okna.

,,Ale jejich city nezemřely." řekla rozněžněně a pohladila knihu po jejím hřbetu. Pak ji vrátila zpět do kabelky. Byli na místě.

V Lupinovi se zase projevila jeho gentlemanská povaha a pomohl své dívce z kabátu. Usedl ke stolu spolu s ní a u číšníka si objednali jídlo a lahev vína. Dlouho se odvažoval k návrhu, který chtěl Hermioně dát. Kopl do sebe sklenici vína a začal.

,,Dostal jsem takový nápad. Už o tom uvažuji delší dobu." zamumlal.

,,Povídej." vybídla ho s úsměvem zářícím na všechny strany Mia. Byla zvědavá, co z něj vyleze.

Podrbal se ve vlasech barvy karamelu a bez okolků jí položil otázku. ,,Chceš se mnou jet na víkend do hor?" skrčil nos a svraštil obočí , jako by čekal, že odmítne.,, Vím o jedné chatě na samotě. Všude jen sníh a pohled na zasněžené kopce.".

,,To by bylo úžasné, Remusi!" ujistila ho svým nadšením Hermiona. Vidina jí a Remuse někde v odlehlé přírodě, jak se z dlouhé procházky při měsíčku (jen ne v úplňku) vrací do vytopené chaty, kde před hořícím krbem hrají šachy a dělí se o jednu deku jako staří manželé ji zahřála u srdce. Jen jedna věc jim tam snad chybí...