Forest monster - ff - H.S.

Kapitola padesátá devátá - Shledání

Z pohledu Lydie

   Probudila jsem se ve vlastní posteli a hlava mě bolela, jako by mi na ni někdo hodil desetikilový kámen. Chytla jsem se za tu nejbolestivější část na spánku a rozhlédla se okolo sebe.

Vážně jsem se nacházela ve svém pokoji?

Usmála jsem se, protože to znamenalo, že to celé byl je hodně špatný sen. Že Nejvyšší je u sebe v chatě se Scarem a Dolorem a že já můžu jít večer zase za ním a strávit s ním noc. Nic z toho se neodehrálo, byly to všechno jen hloupé výplody mé fantazie! Až na ztrátu mého panenství, to zase tak zlé nebylo... Ale i tak! Pořád mám svou poctivost, Zayn je někde Bůh ví kde a doufám, že tam i dlouho zůstane, a Nejvyšší není ve vazbě a nehrozí mu odsouzení k smrti.

Vyběhla jsem šťastně z pokoje a okamžitě zamířila do kuchyně, kde jsem se před prahem zarazila, když jsem u stolu spatřila sedět tátu se Susan. Drželi se za ruce, a jakmile jsem vešla, stočili ke mně své utrápené pohledy. Tázavě jsem pozvedla obočí, protože oba měli zarudlé oči a vypadali nevyspale. Že by něco s Arthurem?

,,Co se stalo?'' zeptala jsem se jich nechápavě a Susan se podívala překvapeně na tátu. Srdce se mi rozbušilo. Byl to jen sen. Jen sen. Jen pitomý výplod mojí bujné fantazie!

,,Ty si to nepamatuješ?'' zeptal se chraplavě táta a z oka mu vyklouzla jedna slaná kapka, která se mu vsákla do límce kostkované košile. Polkla jsem a hlavu si dala ztrápeně do dlaní.

,,Nestalo se to. Nebyli jsme v Londýně, že ne? Nebyli jsme na policii a Nejvyšší nepůjde do vězení, je to tak?'' ptala jsem se s nadějí v hlase a táta vstal.

,,Lydie, proboha! Proč se o něj pořád tak staráš? Znásilnil tě! Je to vrah a zločinec! Mohl ti zničit úplně život!'' zvýšil hlas a mě přemohl vztek z toho, že mi pořád nevěřil. Zaryla jsem si nehty bolestivě do dlaní a přimhouřila oči.

,,Neznásilnil! Přišla jsem s ním o panenství dobrovolně, protože ho miluju! A víš, co? Je mi jedno, kdo byl, nebo co dělal. Už takový dávno není! Neměl si mě odvážet sem, tati! Odsoudí ho k smrti a já tomu musím okamžitě zabránit!'' začala jsem nabírat na hlasitosti také a Susan si s pláčem přitiskla dlaň na ústa. Vrtěla hlavou a já měla chuť jí povědět, ať si laskavě hledí svého a jde pryč.

,,Proboha, Lydie! Nepoznávám tě! V tom dopise jsi všechno napsala, nemůžeš přeci-,''

,,Já ho nepsala! Pochop to už, tati! Nepsala jsem ho. Napsal ho člověk, který chtěl Nejvyššímu zničit život, ale umřel při výbuchu té budovy na Starém parkovišti, takže už to bohužel nedosvědčí. Musím mu pomoct!'' Prohrábla jsem si frustrovaně vlasy a pak za ně silně zatahala, protože jsem si na něčem potřebovala vybít to naštvání, které se ve mně hromadilo víc a víc.

,,Lydie, ty teď půjdeš do svého pokoje, já zavolám dobře kvalifikovanýho psychologa a dostaneš se z toho! Stává se z tebe blázen!'' zakřičel na mě táta a já s brekem ucouvla o krok dozadu. Objala jsem se oběma pažemi a pohlédla na Susan, která se tvářila zničeně, jako by se už snad stala součástí rodiny a mohla se mnou a tátou řešit tyhle problémy. Pak jsem se podívala na svého jediného rodiče, který mi zůstal a který měl najednou strašně moc vrásek. Kolik mu vlastně bylo? Vypadal být tak starý... Pamatovala jsem si ho jinak, ne tak zlomeného a sešlého.

Dál táta už nic neřekl a já se doploužila do pokoje, kde jsem se konečně převlékla do čistého oblečení a osprchovala se. Musela jsem si sestavit plán, jak se odsuď nenápadně dostat a jak Nejvyššího vysvobodit z vězení. Potřebovala jsem někoho, kdo by mi mohl pomoct, ale... nikoho jsem neměla. Zavřela jsem oči, abych zahnala slzy, když jsem si vzpomněla na Nialla. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mi ten blonďatý bručoun tolik chybí...