Forest monster - ff - H.S.

Kapitola desátá - Lasagne

Moje práce v médiích :) Takhle by měl Netvor vypadat :)

    Dneska jsem zase mohla jít za Nejvyšším. Trochu víc jsem se upravila, a dokonce si nanesla i trochu řasenky, abych zvýraznila svoje tmavě modré oči. Usmála jsem se na svůj zjev v zrcadle a seběhla schody do kuchyně. Táta si četl noviny a popíjel černé kafe. Pozdravila jsem ho a mlčky si uvařila čaj.

,,Jdu ven, vrátím se asi odpoledne,'' oznámila jsem mu a on se zamračil.

,,Ven?'' zopakoval po mně.

,,Ven,'' řekla jsem důrazně. Naštěstí se na nic neptal a jen si povzdechl.

,,Dobře, věřím ti. Ale buď doma do čtyř, potřebuju, abys mi pomohla s tou večeří,'' připomene mi a já s protočením očí kývnu. Jak se jmenoval ten kluk. Antonín? Andrew? Adam?

Dopiju čaj, sním toust a vystřelím ze dveří dřív, než mě stačí táta zastavit. Zamířím do stájí, abych si osedlala Glanse. Pozná mě hned, jak otevřu vrata, a vzrušeně zařehtá. Pohladím ho po sametovém čumáku a vlepím mu na něj letmý polibek.

,,Ahoj, hochu,'' přivítám ho něžně.

Na hřbet mu hodím sedlo a do pusy mu strčím pár kostek cukru. Spokojeně je rozkouše a nechá mě na sebe nasednout. Pobídnu ho ke klusu a on automaticky zamíří k lesu. Cestu si už pamatujeme oba, čili za chvíli spatříme dobře známý provaz s nápisem a já zatlačím Glansovi do boku. Přinutí ho to zrychlit a těsně u provazu mu ještě usilovněji stisknu místo nad žebry a on skočí.

Doklušu s ním k jednomu ze stromů a pečlivě ho uvážu. Pošeptám mu, ať tu na mě počká, a on se smířlivě pustí do zelené trávy poblíž. Zaklepu na dveře, ale dlouho se nic neděje. Zkusím to tedy ještě jednou, ale opět mi nikdo nepřijde otevřít. Zkusím proto zabrat za kliku a ta kupodivu povolí. Nahlédnu do potemnělé místnosti a přimhouřím oči, abych si rychleji zvykla na přítmí.

Zpozoruju vysokou postavu rozvalenou v houpacím křesle a se zakloněnou hlavou. Potichu se k Nejvyššímu přiblížím a prohlédnu si ho. Na sobě má opět černý rolák, který zakrývá úplně vše, ale s hlavou zvrácenou dozadu přeci jen spatřím konce zarudlých spálenin na čelisti. Zatvářím se lítostivě. Pokud mě vyděsila jen tahle malá část, co bych dělala, kdyby si odkryl celou tu masku? A sundal vršek?

Podívala jsem se mu na klidný obličej z poloviny skrytý. Maska se hýbala v rytmu jeho oddechování. To si ji nesundavá ani na noc? Pohledem jsem sjela níž. V ruce svíral hrdlo láhve se zbytkem whiskey a na stole leželo moje spodní prádlo. Avšak trochu na jiném místě než předtím.

Měla jsem sto chutí pohladit ho na těch nepatrných šrámech, ale udržela jsem se. Sedla jsem si naproti němu a zaujatě ho pozorovala. Vypadal jako normální bezstarostný člověk, ne jako tajemný muž skrývající se v lese. Doufala jsem, že si získám jeho důvěru a on mi vypoví všechny důvody, proč tu je a co se mu vlastně stalo. Ale to bude chtít víc času. Musíme se ještě poznat.

,,Lydie?'' ozve se chraplavý rozespalý hlas a já sebou trhnu. Musela jsem se zapřemýšlet, takže jsem si ani nevšimla, že se Nejvyšší probudil.

,,Ehm, ano. To jsem já,'' šeptla jsem a nervozně si poposedla.

,,Co tu děláš? Myslel jsem,'' odmlčí se. ,,Myslel jsem, že si už odešla,'' řekne zmateně.

,,No... ano, ale zase jsem přišla. Jak si mi dovolil. Už je ráno, skoro devět hodin,'' vysvětlím mu a zacukají mi koutky při pohledu na jeho zmatený výraz.

,,Aha,'' hlesne jen a narovná se. Upraví si masku a popotáhne rolák. ,,Promiň, asi jsem se trochu ztřískal a potom usnul,'' položí láhev s nedopitou whiskey na stůl a promne si ruce. Nevypadá, že by měl kocovinu. Asi už je zvyklý na odbourávání alkoholu.