Forest monster - ff - H.S.

Kapitola dvacátá pátá - Digitus

Z pohledu autora

Policejní dodávka zaparkovala před stanicí a z vozidla vystoupili čtyři policisté. Ten nejstarší se mračil a mladší, kráčíc vedle něj, se tvářil nechápavě.

,,Pane! Proč jsme odjeli? Byl to jen vlk,'' dotazoval se mladík svým rodným norským jazykem a poručík ho umlčel jedním pohybem své pravé ruky.

,,O to ať se postará někdo jiný. My řešíme zločiny, ne napadení zvířetem. Můžete zavolat ochránce přírody, útulek, je mi to jedno. Ale šťourat se v tom nebudu,'' odbyl ho a zmizel ve dveřích stanice.

,,To to necháte jen tak být?!'' zavolal ještě za ním.

,,Ano!'' odvětil jednoduše poručík a mladý policista si povzdechl.

,,Budu si to asi muset vyřešit sám,'' zašeptal a zamířil do své kanceláře.

Z pohledu Lydie

Zaslechla jsem pronikavé psí zavytí. Musel to být jeden ze psů Nejvyššího. Už dříve jsem to vytí totiž slyšela a sváděla jsem to na vlky. Ale vlci tu nebyli. Nejvyšší to přeci říkal... Nebo ne?

Nemohla jsem teď zůstávat doma. Potřebovala jsem na vzduch, do města, za Niallem...

Ano... Za Niallem...

Potřebovala jsem toho blonďatého muže vidět znovu. Podívat se na něj úplně z jiného pohledu než předtím. Musela jsem se ujistit, že v sobě stále má kousek toho dobrého kluka. Vždyť i Nejvyšší byl v jádru určitě dobrý člověk... Kdyby ne, v tom lese by mě tehdy nechal, abych se o sebe postarala sama.

Zavolala jsem tátovi, že jdu na chvíli do města, a pak se rozhodla jet na Glansovi. Lesy tu byly všude, takže jsem to mohla vzít jedním dolů do údolí. Navíc ten krasavec potřeboval zase trochu provětrat.

Osedlala jsem si ho, vzala si jezdecké kalhoty a holínky a vyrazila. Už jsem to tu jakž takž znala, takže jsem věděla, jakou cestou lesem se dostanu do města.

Glans spokojeně ržál a klusal lesem podél silnice. Rozhlížela jsem se okolo a ztuhla jsem v sedle, jakmile jsem si všimla několika policejních pásek, které rámovaly okruh lesa a mizely někde v hloubi.

I tak jsem jela dál a modlila se za to, aby ho policisté nenašli. Mohli by se dozvědět o těch vraždách, které spáchal...

Dojela jsem do města, seskočila z Glanse a přivázala ho k malému dubu uprostřed náměstí. Zašátrala jsem v kapse a do tlamy mu strčila dvě kostky cukru.

,,Počkej tu na mě,'' šeptla jsem a on jednou mrkl, až se mu dlouhé řasy zavlnily, aby mě ujistil, že bude v pořádku.

Zamířila jsem k malému antikvariátu, kde za pultem už seděla usmívající se Rose. Pozdravila jsem ji a ona se na povel rozzářila jako sluníčko.

,,Lydie, ráda tě zase vidím,'' přivítala mě vesele a já k ní došla. Měla na sobě květovaný růžový svetr a velké kulaté brýle. ,,Už ti došlo čtení?'' zeptala se ihned a já si v duchu pomyslela, že momentálně mám čtení opravdu dost.

,,Ne, to ne. Čtení mám habaděj,'' odvětila jsem a dodala na vysvětlenou: ,,Přišla jsem za Niallem, mohla bych ho vidět?'' otázala jsem se váhavě a ona se zatvářila překvapeně, pak se jí ale tvář opět rozjasnila a ona vztyčila jeden prst na znamení, ať vydržím. Zmizela za vybledlým závěsem a několik minut jsem zůstala v místnosti s knížkami sama.

Pak se vynořila mužská středně vysoká postava s blonďatými vlasy a zamračeným výrazem ve tváři. Sjel mě udiveným pohledem a zastavil se na vyřezávaném medailonku, který mi visel na krku. Musel poznat okamžitě, že je od Nejvyššího, protože si pro sebe povzdechl. Rose nás nechala osamotě a já měla možnost si s Niallem promluvit.