Forest monster - ff - H.S.

Kapitola čtvrtá - Netvor

,,Lydie?'' zavolal na mě táta z chodby. Protřela jsem si unavené oči a párkrát zamrkala.

,,Ano, tati?'' křikla jsem zpět.

,,Potřebuju zajet do sousedního města pro materiál k výstavbě. Vrátím se pozdě, budeš v pořádku? Nebo chceš jet se mnou?'' Chvíli jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem mu odsouhlasila, že budu v pohodě a že to vše beru na vědomí. Převlékla jsem se, osprchovala a dala si k snídani džus s toastem.

Přemýšlela jsem, co budu dělat, když mám teď pro sebe celý dům, a nakonec jsem se rozhodla zase projet na Glansovi. Nechala jsem si své džíny a košili, a jen si na nohy vzala jezdecké holiny. Glans se ve stáji zase neklidně vrtěl a když jsem mu nasadila sedlo, začal vzrušeně funět. Zkušeně jsem se vyhoupla na jeho hřbet a pobídla ho k volné chůzi. Rozhlížela jsem se kolem, protože jsem měla jedinečnou možnost vidět svět trochu více ze shora.

Vyzvala jsem Glanse ke klusu a rozjela se s ním po poli k lesu. Tehdy jsem si svůj čin vůbec neuvědomovala. Ty řeči o Netvorovi se mi úplně vykouřily z hlavy. Nepřemýšlela jsem nad tím a jela k lesu dál. Byla jsem natolik unesená tou přírodou kolem, že jsem mířila po pěší cestě do samotného vnitra. Čím hlouběji jsem ale jela, tím víc byl Glans neklidný. Vrtěl sebou a párkrát jsem myslela, že se na něm neudržím.

Na sucho jsem polkla a očima prozkoumala prostředí. Až na vysoké stromy a pár paprsků denního světla kolem, jsem neviděla nikde východ, nebo místo, odkud jsem sem přišla. Cesta splývala s normální zeminou a stromy se zdály být na chlup stejné.

Seskočila jsem z Glansova hřbetu a pohladila ho po šíji. Ujistila jsem ho klidnými slůvky, že je vše v nejlepším pořádku, a zamyslela se. Vydala jsem se tedy náhodnou cestou a doufala, že nakonec dojdu na louku. Ale přišlo mi, že se akorát tak víc vzdaluju. Začínala jsem panikařit, jelikož jsem měla zlé tušení, že jsem zabloudila.
Najednou se mi vrátily ty myšlenky na Netvora a srdce mi začalo bít rychleji. Opřela jsem se o nejbližší strom a začala rychle oddechovat.

Ozvalo se psí vytí a v tu chvíli, jako by ze mě vyprchal všechen život. Glans se mi vytrhl a postavil se na zadní. Zařehtal a splašeně se rozběhl pryč.

,,Glansi! Stůj!'' zakřičela jsem za ním vyděšeně. Vůbec se na mě ale neohlížel a ujížděl dál.

Byla jsem uprostřed lesa, kde zřejmě pobíhá nějaký psychopat s jednou zdravou nohou a zdeformovaným ksichtem, sama a bez jediné představy, kudy vede cesta ven. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že nesmím ztrácet čas, abych tu nezůstala do tmy.

Rok 2007 - Půl roku po loupeži

Nobody's point of view

Nejvyšší stál v lese naproti staré polorozpadlé boudě a zatínal pěsti. Věděl, že není jiná možnost, než že se ukrývat tady. Celá Anglie po něm pátrá a nemohl dopustit, aby se mu vzalo to poslední, co ještě měl. Diamant.

Dokulhal ke ztrouchnivělým dveřím a opatrně je odsunul, neměly totiž ani kliku. Na nohu kulhal, protože po nehodě nevyhledal lékařskou pomoc, a kost mu tak špatně srostla. Nahlédl dovnitř a spatřil jen velký nepořádek, oprýskaný stůl a postel v dost špatném stavu. Ve tváři měl tvrdý výraz, který podtrhovaly pletence jizev a spáleniny.

Vešel dovnitř a rozhlédl se po prostoru. Nic zajímavého tu na pohled opravdu nebylo. Zvedl zrak a trhl sebou, když spatřil ve špinavém zrcadle svůj odraz. Znechuceně si prohlížel tvář, která kdysi bývala i přitažlivá. Do masa propálené, viditelné jizvy a svraštělá kůže. Zarudlá pokožka okolo a znetvořené pravé víčko. Hnusil se sám sobě, a proto zrcadlo hned strhl na zem. Měl chuť nahlas zařvat, ale vyvaroval se toho.