Sweet Pain brings Bitter Love (Bittersweet 3)

9

Ciel

Omlouváš se? To bys k čertu měl. Všem mokrým polštářům z noci, všem slzám, které by naplnily proklatou přehradu. Každému šrapnelu v těle, pro každý falešný úsměv a přetvářku.
Nehodlal jsem ho nechat jít, i tak jsem si musel zachovat zbytek svého roztříštěného světa. Přes štěstí, které mě plnilo, musel dostat, co si zasloužil.
"Proklatý lháři! Celou dobu jsi mě jen podváděl, od samého začátku!"
Proč ti to trvalo tak dlouho? Proč jsi mě nezachránil dřív?
"Se svými sladkými slovy jsi kroužil kolem, jak ti mám po tom všem věřit?! Jsi jen lživý přízrak!"
Nikdy se nenech odradit, rozumíš? Ať budu jakýkoliv, ať řeknu cokoliv. Nevěř mi.
"A jestli si se mnou znovu jen hraješ, jako tolikrát předtím, přísahám, že se z tohohle pokoje nedostaneš živý!"
Jenom ta možnost, skutečnost, že se tě můžu dotknout, mě trhá na kusy. A nerozumím ničemu z toho.
Ale když jsem sledoval tvář, v níž se znovu zračily city, skutečné a vážné, nemohl jsem si lhát dál. Sebastianovy rty přizvednuté v lehkém úsměvu, oči měkčí než hedvábí a hlas sladký jako karamel, pronášející slova, jež jsem tak moc chtěl slyšet, ačkoliv jsem si byl jistý, že potrvá, než jim skutečně uvěřím. Nic neříkající věta, protrhávající všechny zábrany.
Teplá dlaň v rukavici se přitiskla k mé tváři a donutila mě zvednout zaslzené oči k těm jeho. Byl skutečně nádherný, stvoření noci, zcela a bez debaty.
Přivřel oči a přejel palcem po mé kůži. "Nebýt mých schopností jakožto démon, můj pane, byl bych pouze a především muž."
Hlasitě jsem polkl a s těžkým srdcem jsem zabořil hlavu do jeho krku dříve, než mohl vidět, jak moc mě jeho slova zlomila.
Jsem idiot. Hloupá lidská bytost! Konečně to vidíš, koho sis vlastně vybral! Dokázal jsi mě roztříštit, jako kousky skla! Znovu jsi mě učinil křehkým! Zkroutil mou tvář, mou duši! Všechny ty city, které jsem nikdy nechtěl zpět, tys mi je vrátil! Stal ses tou jedinou prokletou věcí, která v mém životě dává smysl. Protože... tě miluju.
Nemohl jsem nic z toho říct nahlas. Ale on si toho byl dobře vědom. Právě proto se omlouval. A tak jsem řekl jen jedinou větu, která dokázal najít cestu mezi vzlyky v jeho milované hřejivé náruči.
"Víš, jakou váhu mají tvá slova?"
Přikývl. "Tu jedinou, jež má pro mne skutečnou hodnotu."
Cítil jsem kolínskou. Ani jsem netušil, že ji používá. Ale nyní se z ní stal ten nejmilejší pach v mém okolí. Zažíval jsem pocit bezpečí, jaký jsem postrádal od okamžiku, kdy jsem začal zabíjet.
"Co jsi to udělal? Všechno jsi zničil, rozbil jsi každý kousek mé pýchy a nepřístupnosti. Rozpustil ledové srdce. Tak proč tě nedokážu nenávidět?"
Udeřil jsem ho, slabě a vyčerpaně, bez skutečného úmyslu zranit. Copak jsme netrpěli dost?
Zaslechl jsem tichý smích a poznal, že muž, který stojí přede mnou, je jiný. Byl to ten samý, jenž mi tehdy přejel prsty po tváři ve spánku. Ten, který na mě zakřičel, ať mlčím, držel mě co nejdále od kraje útesu. I ten, jehož dotek jsem tak dlouho hledal. Pryč byl výsměch a rány bičem. On byl stejný jako já. V jádru zlomený a skrytý pod maskou.
"Ze stejného důvodu, jako já nemohu nenávidět vás, můj pane. Zřejmě jsme souzeni přivodit zkázu jeden druhému."
Myslel jsem si, že celý život chápu lépe, než kdokoliv jiný. Že je pouhou hrou, figurkami ze dřeva a skla, plný řetězů, krve, bolesti a nenávisti. Tiše jsem žárlil na všechny, kteří neznali pravdu. Ačkoliv právě já jsem se rozhodl přijmout jen tuto stránku světa. Možná... Možná skutečně bylo více cest.
Sebastianův hlas pomalu odmazával slané krůpěje ve tváři, ukazoval cosi neznámého. Dostal jsem se do okamžiku, kdy být chtěný se stalo záchvěvem, který už jsem více neznal. Celý život, od okamžiku, kdy zhasly svíce kolem malého dítěte a uzavřely ho ve tmě, jsem si přál přijetí. Nyní mi ho dal muž, který mě hodlal zabít.