Sweet Pain brings Bitter Love (Bittersweet 3)

4

Sebastian

Byl jsem neskonale vděčen, že se mě Ciel nepokoušel zastavit. Má sebejistota v postavení začínala pomalu ale jistě vyprchávat a to rychleji, než vůně růžového oleje z koupele.
Tác se zařinčením přistál na stole v kuchyni, přičemž mé chvějící se ruce se úlevně opřely o jeho hranu. Příbor ležící na talíři s cinknutím opustil svou pozici a nebýt mé přirozeně hbité reakce, spočinul by na podlaze s hlasitým zarachocením. Svíraje vidličku křečovitě v prstech, sklopil jsem rezignovaně hlavu. Proč, můj pane? Proč jen tohle děláte?
Nyní jsem si byl pouze jistější, že nemohu promluvit. Jeho snaha vymámit ze mě odpověď se nezdála být příliš silná, nicméně u hraběte Phantomhivea většina nevinných činů neodpovídala jejich zamýšlenému cíli.
Jakmile jsem zavřel oči, spatřil jsem jeho tvář. Dokázal jsem si snadno představit ten výsměšný úsměv, jenž tolikrát věnoval svým protivníkům krátce předtím, než mi přikázal rozpárat jejich hrdla. Chovat tak slabé city? A přitom já jsem si ho tak často dobíral pro jeho lidskost, kterou tak umně dokázal skrývat.
Stočil jsem pohled k levé ruce, na níž se pod bílou látkou rukavice skrýval kontrakt. Nemělo mě k němu pojit více než pár černých čar v kůži a touha po lahodné duši. Namísto toho se inkoust propil do mého těla a nepochopitelnými cestami navázal spojení s dávno pohřbenými emocemi. Zámek se rozlomil s rezavým popraškem klesajícím k zemi, ruce svírající lidský život uchopily vlastní srdce. Teď už jsem nemohl bez následků stisknout černé prsty, ani kdybych chtěl.
Míval jsem jeden sen. Ve vzácném okamžiku, kdy má mysl upadl do stavu podobnému velmi lehkému lidskému spánku, cítil jsem v ústech pachuť krve. Sladkost, opojná až téměř přivádějící k šílenství, přitom hořkost tepající v žilách, krystalizující na povrchu. Pociťoval jsem na tvářích slzy, které jsem za celá staletí ani jedinkrát neprolil, a uprostřed temnoty myšlení zvonil jeho hlas pokládající jedinou otázku: Stálo to za to?
Ta slova se leskla rudě, jako rubín v měsíční záři. Měnila se v krev a formovala na mých rukách lepkavé stopy poskvrňující falešnou čistotu hedvábných rukavic. Ta bolest tryskající v karmínových pramenech přes mé rty přinášela sytost barev, ale nedokázala zakrýt můj vlastní žal. A proto mne pokaždé přinutila opět rozevřít víčka.
Pokud bych někdy tento polibek smrti vydal, nebude to jen Ciel, jehož duše zanikne ve víru času. Ten chlapec bude má zkáza.