Sweet Pain brings Bitter Love (Bittersweet 3)

7

Ciel

V té tmě, za zataženými závěsy, byl ještě krásnější než kdy dříve. Sledovat jeho pohled, tak mistrně ukazující lidské pocity, které se od něho očekávaly. Ale i tak, snažil jsem se ho dostat ze svého dosahu. Má touha natáhnout se, nechat téct slzy a vzdát vše, čeho jsem dosáhl, byla příliš lákavá.
Nedokázal jsem zapomenout na jeho pohled pod oknem. Tehdy jsem cítil, jak se mým tělem prořezává Sebastianův skutečný cit. Ale od toho okamžiku nic. Hledal jsem ty stopy, bloudil jako slepec v temnotě a pátral po zdroji světla, který jsem ve skutečnosti nalézt nechtěl. Můj život ve tmě byl skutečný, představoval jistotu, kterou jsem znal. Pokud mě však měl oslepit paprsek slunce, má okamžitá a prvotní touha byla ho uhasit. Jenže... i tak jsem dovolil svému srdci bláhově povolit řetězy. Nyní jsem já byl paprskem, uvězněným mezi dvěma zrcadly. Kéž by někdo zatáhl závěsy.
Teď jsem znovu uviděl rozpouštějící se led v jeho očích. Vždycky to byl jeho pohled, který mě tak fascinoval. Protože jsem měl pocit, že jedině jeho prostřednictvím jsem schopen dosáhnout hlouběji než jen na samet jeho kůže. Ač zůstával netečný, dva rubíny dokázaly odhalit drobnosti, které jinak zůstávaly pod mramorovou vrstvou. Míval jsem pocit, že tam snad ani nic není. Že pokud bych klesl na dno jeho duše, nalezl bych jen prázdno. Jenže nyní jsem si byl jistý, že lež a klam nejsou Sebastianovou jedinou odpovědí.
Jak jsem tiskl jemné hedvábí a vnímal jeho vůni kolem sebe, stával jsem se stále více nepříčetným. Nenávidět něco, co jste byli zvyklí milovat, bylo skutečně bolestivé. Ale neexistovalo větší utrpení než zamilovat se do nenáviděného. Je to rozpolcenost, prasklina uprostřed hrudi, rozšiřující se vzhůru i dolů. Ty nespatřené rány často bolely nejvíc.
Nedokázal jsem definovat, co jsem cítil. Bylo toho příliš dohromady, desítky spojitostí, korálků na stuze. Záviděl jsem jim. Všem těm ubohým lidem, kteří nikdy nepoznali skutečný život, nezažili utrpení, jež by smazalo veškeré zbytky nadějí. Stále dokázali věřit na šťastné konce. Jenže já dobře věděl, že neexistují.
Nečekaně jsem ucítil, jak Sebastianova dlaň překryla mou ruku. Přitiskl ji k hrudi a i když jsem se začal škubat, nepustil mě. V ruce mi pulzovalo, tlukot jeho srdce se stával mým. Hořela má ruka, nebo jeho dotek? Který z nás prohrával hru s časem rychleji, kdo z nás klesne do šedého popela dřív? Proč mi to děláš?
"Odejdi," zašeptal jsem. Neměl jsem sílu se s ním prát, proto jsem ho posílal pryč. Nechtěl jsem, aby odešel, ale bylo to nutné.
Říkám jdi, ale chci abys zůstal. Co mi odpovíš? Chci, aby ses mi vzepřel, řekl, že nepůjdeš, jenže pokud to udeláš všechno se zboří. Vlastně potřebuju jen ujištění, že co dělám, je správné. Nechceš zůstat, a proto se tím už nemusím zabývat.
Jeho odmítnutí by mi snad pomohlo se zatvrdit, udeřilo silně jako jílec meče a vrátilo mi zpět chladnou rozhodnost. Ale pokud to skutečně udělám, uslyším v zavírání dveří další křupnutí nalomeného srdce. Běž, ale nechoď. Co je to proklatě za hloupost?! Přesto mě ta ironie spalovala.
Sebastian zavrtěl hlavou. Zůstali jsme v tichu, ruku na ruce, podivnost okamžiku doprovázená mým hlasitým dechem. Už jsem se nesnažil utéct. Věděl jsem, že se něco změnilo. A přál jsem si přijít na to, co.
"Zůstat po něčím boku, ať vás dotyčný odstrkuje sebevíce. Nikdy neodejít, ačkoliv pro vás zůstává zcela nedosažitelný. A v zájmu prosté lidské povahy bych měl dodat, ať vás zraňuje sebevíce."
Nechápavě jsem zvedl hlavu a sledoval jeho tvář. Zračilo se v ní nečekané vyčerpání, ale také smutek. Bílá rukavice se sevřela a znemožnila mi uhnout z jeho dosahu.
"O čem to mluvíš?"
Zdvihl hlavu. Vlasy kolem jeho tváře se seskládaly do úhledných řad, ani jediný nevybočoval. Nicméně ani tato dokonalost nedokázala ukrýt chaotickou něhu v rudých duhovkách.
"Odpovídám na vaši otázku, můj pane. Co pro mne znamená láska."

Žít s vědomím, že něco máte na dosah, ačkoliv to nikdy nesmíte získat, nebo zemřít s vědomím, že to opouštíte, ačkoliv to leželo přímo před vámi. Co je snazší? O tom jsem neuvažoval. Šlo o to, co je snesitelnější. Proto jsem si přál zemřít. Bolest z opuštění bude krátká a rychlá, zato však naděje je trvalejší než temnota lidského srdce.
Má láska byla jako svíčka. Její plamen dokážete ovládat, ale nikdy vám nebude příslušet schopnost ho vlastnit. Všechny hrůzy, utrpení, děsy, jež mě pronásledovaly, mohly zůstat v jejím světle. Zapalovat mě a věznit za mřížemi z ohně. Byly vrostlé do ran, obklopené zjizvenou tkání. Ale ty... Kéž bych k tobě nic necítil. Připomínáš mi, kým jsem byl, kdesi v matné minulosti, jež nikdy nemůže být zapomenuta.
Ale já miloval. Zamiloval jsem se do veškeré té odpudivosti jeho osoby, všechno, co udělal, ať zabil kohokoliv, roztrhal jeho víru nebo podvedl nevinného, to vše jsem bezmezně miloval, aniž bych byl schopen porozumět důvodu. Láska pokřiví vnímání reality. To, co je u ostatních zavrženíhodné, téměř odporné, u milované osoby bude v naprostém pořádku. Tento cit je jako úder pěstí do skla. Rozvine po něm praskliny a pokud pohlédnete mimo ně, vše se zdá neměnné. Díváte-li se však skrz drobné vlásky, skutečnost už nikdy nebude stejná, pouze zkreslená a narušená.
Otevřel jsem ústa. Byl jsem připraven začít křičet, ukázat mu, kdo je skutečně pánem. Slova nenávisti se mi formovala mezi rty, připravená udeřit, tnout a krvácet. Nemohu jinak.
"Co tím chceš říct? Nesnaž se mi namluvit, že ke mně.. že něco..."
Proč nemůžu domluvit? Co jsi udělal, Sebastiane? Bylo to poprvé, co jsem jeho jméno vyslovil v myšlenkách. Skrze jeho písmena jsem viděl všechno. Dítě za mřížemi, chlapce v nicotě, muže na spáleništi.
Kdo chci vlastně být?