Sweet Pain brings Bitter Love (Bittersweet 3)

3

Ciel

Vidlička cinkající o talíř, hvízdání větru za oknem a klepání deště o parapet. Více zvuků mou večeři v jídelně nedoprovázelo. Sotva jsem vnímal obsah talíře, jelikož můj jediný zájem patřil souboji s mým vlastním já. Přetahoval jsem se o řetěz, o kotvu, která by mohla přitáhnout zahozený klíč. Slabost lásky s racionalitou vědomí. Musel jsem zešílet. Ale pravdou bylo, že to pravděpodobně nebyla pouhá metafora.
Ztrácel jsem rozum, nemohl jsem dál. Každá drobná činnost se stala nesnesitelnou, nedosažitelnou, jelikož mé myšlenky byly plné Sebastiana. Sny se proplétaly se skutečností pevněji, než prameny konopného provazu. Nesahat. Takové bylo mé postavení, dívat se, ale nesahat. Jelikož když jsem úmyslně udělal tu chybu, že se mé prsty dotkly jeho, zůstala na mém těle jen další spálenina.
Až příliš prudce jsem odložil příbor. Okamžitě se objevil u mne a starostlivě pohledem zhodnotil zbylý obsah talíře. "Můj pane, skoro nejíte. Měl byste o své zdraví dbát více," pronesl káravě.
Mé oči kmitly jeho směrem a na krátkou vteřinu se setkaly s karmínem. "Od toho jsi tady ty, ne? K čemu bych tě jinak měl jako komorníka?"
Kvůli komu to asi je, že mé jídlo zůstává téměř nedotčené? To kvůli tobě je každé sousto těžší než galon vody. Nes si následky sám.
Bez okolků se uklonil, zdvořile a lehce výsměšně. Jenže... obyčejně by mi ukázal svou nadřazenost. Řekl, že jsem stále dítě, ani si nezavážu tkaničky a potřebuji chůvu. Přesto nyní mlčel. Jako temná mračna nad oceánem, jeho mlčení naznačovalo blížící se bouři. A já ji musím mít bezpečně v rukou.
Sledoval jsem, jak se otočil a chystal se opustit jídelnu. Šosy jeho fraku připomínaly smuteční stuhy v hurikánu utkané z utrpení a temnoty, kroky odbíjely běžící čas a hlas odměřoval cestu.
"Omluvte mě," odvětil chladně, jakmile si všiml mého upřeného pohledu. Nabyl jsem dojmu, že se pohybuje lehce strnule, ale přikládal jsem to pouze představivosti.
Napřímil jsem se na svém místě bez sebemenšího tušení, co nastane. Nemohl jsem udělat krok nazpět. Místo toho jsem neuvážlivě udělal dva kupředu s vědomím, že pravděpodobně osudově klopýtnu. Při vyslovení své otázky jsem měl skutečný pocit, že se vzduch v místnosti ochladil.
"Sebastiane, co je pro tebe láska?"
Klapot podpatků ustal i s lehkým zvoněním porcelánu. Vteřiny, jež následovaly, byly nejdelší v mém životě. Mé nitro se sevřelo, tak velký strach jsem měl z jeho odpovědi. Co když jsem se po celou dobu mýlil a strach ze ztráty v jeho pohledu nebyl více než zvířecí instinkt lovce? V tom případě se můj status 'hračky' změní na 'nepotřebný předmět'.
Sevřel jsem okraj ubrusu. A pak jsem zaslechl smích.
"Pokud se jedná o lady Elizabeth, můj pane, musím vás upozornit, že je třeba hledat pomoc jinde, nikoliv u mne. Toto je jedna z mála oblastí, v nichž mé zkušenosti nedosahují úctyhodné úrovně. Odpusťte."
Zatnul jsem zuby a zatoužil jsem mu vyrazit talíř z ruky. Vyhnul se mé otázce jako se šermíř sehne před hrotem kordu. Nemohl jsem zasáhnout jeho srdce, ať bylo mé úsilí jakékoliv. Rychleji než letící šíp a s přesností jemu vlastní zlomil zbraň v půli a drze mi ji hodil k nohám. Elizabeth! Jak se opovážil!
Klapot se jednou provždy vzdálil, zanikl docela. Odešel a já jsem pouze zůstal sedět na židli, hlavu opřenou o tmavé polstrování. Byl jsem jako zhasnutá sirka, vypálená a bez života, ale Sebastian mě vzal a lámal mezi prsty. Místo dřeva praskalo mé srdce, místo třísek pod přikrývkou stékaly slzy. Byla mezi námi jedna podstatná odlišnost. Drobné úlomky dřeva se mohly zabodnout do prstů, nechat je krvácet a zanítit, to vše narozdíl od lidských slz. Ty vyvolaly pouze planý soucit, kterým jsem tolik opovrhoval. Nacházel jsem tedy jiné cesty, způsoboval zranění, jež ho nebolela a snažil se do nich zabořovat prsty, po kterých mi pomalu klouzaly kapky krve. Bylo to odporné, já vím, ale nedokázal jsem nic jiného.
A přesto se ve mně znovu něco zvrhlo. Nenávist posledních dní se přetavovala v pocit znaveného smutku, který mě stravoval. Chtěl jsem zapomenout, že se něco vůbec stalo. Poprvé jsem nechtěl svou bolest jitřit a podněcovat, aby hořela jasným plamenem, ale pouze zůstat ležet na té dlažbě mezi růžemi, rozlámaný jako jejich stonky. Každý člověk jednoho dne nalezne svou hranici. A já jsem ty vlastní pokoušel příliš dlouho.
Mohl jsem vydat rozkaz. Musel by odpovědět pravdivě a bez úskoků, ale vynucené doznání v tomto případě nemělo stejnou hodnotu jako dobrovolné. Tato pravidla platila pro skutečný život, nikoliv ten slabý snový, v němž jsem si bláhově dovolil prodlévat. Tady by jeho odpověď z povinnosti neměla cenu popela.
Nohy se mi třásly, když jsem vstával od dlouhého stolu. Dveře se přibližovaly trýznivě pomalu a jejich rám se nezdál být dost pevný ani k udržení mé drobné postavy. Můj pohyb se zdál podobně namáhavý, jako kdybyste se pokusili přinutit bílého střelce kráčet po černých polích. A má pohyblivost připomínala pěšce.
Chvíli jsem bloudil po chodbách, vychutnával si měkký zvuk podrážky nase kobercích, jelikož byl přesným opakem jeho kroku na dlažbě. Bylo mi jedno, jestli mě někdo ze sluhů uvidí, svého neprostupného pána s nepřítomným pohledem u měsíčních paprsků okna. Na ničem z toho nezáleží. Má tvář se beztak nikdy nezměnila. Ať jsem cítil cokoliv, výraz zůstával netečný.
Vracel jsem se pohledem k jídelně, z níž stále zářilo světlo škvírou dveří a svým pramínkem mi připomínalo proběhnou rozmluvu. Takže Elizabeth. Dobře jsi zahrál svůj akt, démone. Ale ne dost. Sebastian dobře věděl, že Elizabeth je pro mě drahá příbuzná, ale nikoliv osoba, kterou bych miloval. Nicméně v tomto okamžiku se nabízela jako nejlepší místo, kam upnout smyčku, kterou jsem upletl pro něho. Pro nás. Na každém konci se měl houpat jeden oběšenec. Nicméně prozatím se zdálo být místo pouze pro mě.
Nechtěl jsem řešit, co se stane dál. Neměl jsem plán. A tak jsem po ldlouhých minutách bezcílného chození dorazil do svého pokoje, ani jsem se nenamáhal s převlékáním a dopadl jsem do měkkých přikrývek, které teď připomínaly nejtvrdší pryčnu. Skryl jsem svou hlavu pod deku, oči křečovitě zavřené. Prsty bezmocně šmátraly v ledových prostěradlech, připomínaly mi mrazivý vítr kvílící uprostřed mého srdce. Zpíval tichou píseň, zatímco létal rozevřenou trhlinou tam a znovu zpět. Tváře mi, jako už tolikrát, začínaly vlhnout, zatímco jsem tiskl kolena k bradě.
Skutečně jsem jen dítě.