Sweet Pain brings Bitter Love (Bittersweet 3)

6

Sebastian

Ticho noci prořízl výkřik tak ostrý, až se mé oči rozšířily čirým děsem. Zoufalství toho hlasu mi připomnělo krvavou noc, za níž jsem se setkal s chlapcem nevídané moci. Ten okamžik, kdy mi stanovoval podmínky kontraktu, s moudrostí a pochopením tak nevhodným pro dítě jeho věku. Jak jsem si tehdy pohrával s nevinnou duší, s jakou rozkoší sledoval jeho kypící hněv. Ale zbyly mi jen obavy. Strach, že ho ten hněv oderve z mých rukou.
Okamžitě jsem upustil čištěný porcelán zpět na stůl a nelidskou rychlostí se rozeběhl k jeho ložnici. Sotva jsem se stíhal vyhýbat rohům chodeb, tak moc jsem se obával, co naleznu. Ublížil mu někdo? Nebo je jeho křik jiné příčiny? To jsem nedokázal říct.
"Můj pane!" Rozrazil jsem dveře jako křídla, téměř je vytrhl z pantů. A tam, v temnotě noci, jsem nalezl nevinné dítě.
Schoulené u přikrývky, třesoucí se strachem, utiskované nekonečnou samotou. Ztratilo rodiče, život i svou cestu, jediné, co mu zůstalo, byly beznadějné vzlyky safírových očí. Nemohl jsem spatřit krutost, jelikož byla zapomenuta, ani hrubost či hrdost. Jen bolest a žal.
"Pane, jste v bezpečí, měl jste pouze zlý sen." Přistoupil jsem k jeho lůžku a opatrně se posadil na kraj, co nejblíže jsem se odvážil. Krátké vlasy měl slepené potem, v očích se zračil čirý děs. Dovolil jsem si zariskovat a natáhl ke svému pánovi ruku, opatrně jako k zraněnému mláděti, jimž skutečně byl.
Než se však má rukavice stačila dotknout jeho košile v konejšivém gestu, železné sevření prstů mě srazilo zpět. Cielovi prsty tiskly křečovitě látku mého oděvu a jeho ústa tvořila zuřivou grimasu.
"Nedotýkej se mě!"
Aniž by se má tvář změnila, zaklonil jsem se zpět z jeho dosahu. Byla to reakce, kterou jsem očekával, pokud by učinil jinak, byl bych více než udiven. Překvapivě však dětské ruce stále spočívaly na mé hrudi, ještě pevněji zaklesnuté než prve. Nedokázal jsem zcela potlačit vděčný úsměv. Ač nikdy nahlas nepromluvil, stále se snažil nalézt záchytný bod bezpečí. Nemohl jsem cítit větší radost při vědomí, že i přes jeho nenávist jsem jím skutečně já.
Lidské bytosti žijí s nejvyšší nadsázkou sto let. Jejich životy bývají nenaplněné, zůstávají v klecích, aniž by měli nejmenší tušení, že klíč visí na jejich krku. Vězní sami sebe. A my démoni jim pouze pomáháme na okamžik dodat pocit, že jejich mříže jsou otevřené dokořán.
Připomínají kazové zboží. Ačkoliv se zdají politováníhodní nebo zcela neužiteční, vzácně mezi nimi naleznete kousek, jenž vás zaujme, a musíte ho získat bez ohledu na následky. Stejně jako já svého pána. I přes jeho nejvíce znatelné vady jsem si ho zvolil. A nebo snad právě pro ně.
Pouze jsem sledoval, jak mě jeho ruce odstrkují, i když dětské prsty stále svíraly přední část košile. Měl strach, ale nikdy by to neřekl. Až do poslední chvíle si přál zůstat krutým mužem, do jehož role se sám zasadil. Nikdo mu nedokázal ublížit. To si s oblibou opakoval jako dětské říkadlo, dokud mu sám neuvěřil. Každá jizva na duši se neprojevila na jeho kůži, byla to pouhá prasklina tenčí než vlas, ale v okamžiku, kdy se jich sešlo příliš, vytvořily křehkou mozaiku, které stačilo pouhé postrčení. A proto ti nejkrutější mohli být ve skutečnosti nejzranitelnější.
Tolik ti chci pomoct, chlapče. Ukázat cosi rozdílného, ale ty nikdy nepřijmeš, co ti má ruku bude nabízet. Znovu mě udeříš, jako již tolikrát. Nevědomky necháváš další trny rozdírat rány na mých rukách a já i přesto nedokážu ustoupit.
Nevěděl jsem, k čemu se chystám. Avšak byl jsem odhodlán dát mu skutečnou odpověď na jeho večerní otázku, protože jsem ucítil tichou blížící se skutečnost. Musel jsem tak učinit dříve, než dojde k jejímu konečnému naplnění.
Mladý pane... já vás ztrácím, že?