𐌉 𝘳𝑒𝗆𝑒𝗆Ⱃ𝑒𝘳 ყ𝘰𝑢² 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒²〕

15.

„Za chvíli tam budeme," ohlásil z komunikátoru mužský hlas podobající se tomu, kterýmu říkali Clint. Tony to odkýval a nervózně se zadíval ven z okna helikoptéry. Rhodey mezitím s někým zkoušel komunikovat přes mobil, ale měl na to špatný signál, takže to nakonec vzdal. Já se snažila spát, protože jsem jim tam pár minut zpět usínala, takže mi půjčili deku a já si lehla na sedačky. Jenže nešlo mi spát už jen proto, protože jsem měla strach, nervy a kapky deště děsně hlasitě ťukaly na sklo a střechu helikoptéry.

**

Zanedlouho se mi usnout přeci jen povedlo. Ale po pár chvílích jsem se ocitla v nějaké divné místnosti s bílými zdmi a starodobým nábytkem. Ve velkém křesle seděl mladší muž podobající se Starkovi. Měl na sobě župan s jaguářím vzorem, popíjel čaj a četl si noviny s nohama na stole. Zdál se být naprosto klidný, ale občas jeho pozornost se zaměřila na jeden článek v novinách. Šla jsem pomalu blíž, abych mu nahlédla přes ramena a článek se týkal pádu letounu s Kapitánem Amerikou, který je doposavaď nezvěstný či mrtví.

Chvíli jsem to nechápala, ale když jsem se podívala trochu výš, uviděla jsem datum 1944. Byla jsem ve snu, ze kterého mi nešlo se probudit. Pravděpodobně někdo chtěl, abych viděla něco z minulosti, nebo tak. Muž si noviny četl dál. Přišlo mi divné, že si mě nevšiml. Zkusila jsem mu zamávat před očima, ale ani se nehnul. Jakoby mě neviděl.

„Howarde?" objevila se ve dveřích nějaká holka. Podívala jsem se po ní ve stejnou chvíli jako on a poznala jsem tu z fotky na té základně. Tu, kterou Steve celou dobu hledal.

„Ano, Amber?"

„Jak pokračuje hledání?" zeptala se ho a šla blíž. Zrovna jsem jí stála v cestě a prostě skrz mě prošla. Když byla blíž, poznala jsem jak měla kruhy pod očima, mírně rozcuchané vlasy a oblečení z padesátých let.

„Našli jsme jen Tesseract. Ani památka po troskách Schmidtova letadla," Howard znovu upil z hrnku čaj. Amber si povzdechla a sedla si na křeslo naproti němu.

„Howarde, nemohl se jen tak vypařit. To je nemožné," nechtěla se vzdát, ale muž zavrtěl akorát hlavou a odložil hrnek i s novinami.

„Amber, musíš ses tím smířit. Tohle nemohl za každou cenu přežít," podíval se na ní přísným pohledem. Amber pootevřela rty za účelem něco namítnout, ale akorát vydechla a sklopila pohled.

„Jsem-jsem těhotná," vysoukala ze sebe a sevřelo se mi srdce. Byla to pravda nebo jen přelud?

Howard se po ní okamžitě podíval a jeho přísný pohled zmizel. Naopak se tvářil zaskočeně a nechápavě. Amber se dívala do země a jednu ruku měla položenou na bříšku.

„C-co? S kým?!"

„S tebou určitě ne," odsekla sarkasticky a podívala se po něm. Howard si ji chvíli prohlížel a nakonec vstal. Šel směrem k ní a ona se okamžitě postavila taky.

„Dodnes jste oba drželi v tajnosti, že jste spolu měli poměr a on ti stihl ještě udělat děcko?" řekl narovinu, co si myslel a ona pouze mlčky přikývla. Tekly jí po tváři slzy a snažila si je všechny setřít, ale muž ji konejšivě objal.

„Prosím, nikomu to neříkej," odtáhla se od něj a Howard přikývl. „To dítě je super vojáka a tudíž po něm i po mně půjdou ještě víc, protože je hodně velká pravděpodobnost, že získá to sérum geneticky."

„To je pravda. Aspoň něco tu po sobě zanechal," snažil se s ní být soucitný. Souhlasně s ním přikývla a setřela si zbytek slz.

„Tak moc mi chybí. Jako bych přišla o nejdůležitější kousek mého já,"

„Vím jak to myslíš," pousmál se na ní. Šla jsem blíž. Chtěla jsem něco říct, ale bylo by to marné, protože mě nevidí a ani by mě neslyšeli. Chtěla jsem jí říct, že Steve žije.

„Mami," vydechla jsem zlomeně a v tu chvíli se všechno rozmazalo a upadlo do temnoty.

**

Probudila jsem se. Do hrozné reality. Tonyho helikoptéra příšerně řvala. Ohlašovalo se kritické nebezpečí a Tony s Rhodeym se to snažili uřídit. Někdo nás napadl.

„Musíme přistát, nebo se zabijeme o nejbližší horu!" křikl Rhodes na Tonyho, který mezitím vyhledával ve velké tmě nějaké bezpečné místo. Do něčeho jsme po pár sekundách narazili a poškrábalo to celý bok.

„Pozdě...ale ještě žijeme," pokrčil Stark rameny. Rychle jsem ze sebe shodila deku a šla se podívat, co se děje. Bylo nakřáplé okno a okolo jsem uviděla světla. Patřili nepřátelským letounům, co po nás stříleli. Vykřikla jsem, když nás zasáhli a my okamžitě zamířili k vodě. Doslova. Bylo pod námi velké moře, do něhož jsme spadli a po chvíli jsem po úderu do hlavy o sobě nevěděla.