𐌉 𝘳𝑒𝗆𝑒𝗆Ⱃ𝑒𝘳 ყ𝘰𝑢² 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒²〕

6.

„Křičela jste ze spaní. Jste v pořádku?" optal se mě voják už několikrát. Zavrtěla jsem pouze nesouhlasně hlavou a snažila se to rozdýchat. Furt před očima vidím jen Hydru, utrpení a bolest. Ani přes těch pár týdnů v S.H.I.E.L.Du mě to neopustilo. Teď po mně šli znovu a byli pevně rozhodnutí, že mě získají zpět.

Venku byla pořád noc. Hodiny v autě ukazovali dvě ráno a auto pořád bylo nastartované. Nejspíš zastavil auto, aby mě probudil. Byla jsem mu za to vlastně vděčná.

„Chcete si o tom promluvit?" tvářil se soucitně. Podívala jsem se na něj skrz slzy v očích a nevěděla, jak odpovědět. Pouze jsem se nervně třásla po celém těla a nedokázala to zastavit.

Mlčela jsem. Neměla jsem k němu veškerou sebedůvěru, abych se mu nějak svěřovala. Svůj pohled jsem stočila zpět dopředu a s hlavou stočenou k zemi jsem tiše brečela. Měla jsem prostě strach. Doufala jsem, že to chápe.

Uběhlo pár minut a zničehonic jsem zaslechla cvaknutí zámku od pout. Ten voják mi je odepl přes rozkazy vyššího. Pouta spadla na zem pod sedačku a já se po něm zaskočeně podívala. Díval se před sebe. Měl až nepřítomný pohled a obě ruce na volantu. Buď si to vyčítal a nebo mu zpytovalo svědomí.

„Nejsme nepřátelé. Fury udělal chybu, když Vás nechal zavřít do té cely," promluvil a po té na ně podíval. Ztuhla jsem a už jsem chtěla uhnout pohledem, ale neudělala jsem to. Něco mi říkalo, abych to nedělala.

Nijak jsem nezareagovala. Pouze mi po tváři dál stékaly zbívající uvolněné slzy. Blonďák se ke mně nahnul, ale ne úplně a otevřel ukládací prostor předemnou, z něhož vyndal takovou větší papírovou krabičku. Vytáhl ze škvíry na jejím vrchu kapesník a po té mi ho podal. Převzala jsem si ho a děkovně na něj kývla. Pousmál se.

Setřel jsem si slzy z očí a kapesník si uklidila do kapsy. Opět se mlčelo. Pouze byl slyšet náš dech, jak chvilkami prolomoval hrobové ticho.

„Jak se jmenujete? Jsem Steve Rogers," představil se mi a pokoušel se semnou jakkoliv komunikovat. Chvíli jsem přemítala nad tím, zda mu pořád nevěřit. Choval se ke mně jinak, než ostatní. Včetně té agentky. Ta se mi pokoušela pomoct aspoň po psychické stránce.

„Lily," vydechla jsem polohlasem, ale zdálo se, že to slyšel. Na rtech držel naznačený úsměv a podíval se do zpětného zrcátka.

„A dál?"

„Sarah. Příjmení nemám," dořekla jsem to a poznala jsem na něm, jak lehce strnul. Nechápala jsem, co se stalo. I ten úsměv ho zničehonic přešel.

„Dobře," přikývl a vrátil se zpět k řízení. „Kousek odtud je jedna menší chata. Můžeme tam přespat a ráno pojedeme dál," s tím vyjel hlouběji do jiného lesa, než jsme jeli předtím. Momentálně, jak jsem se zorientovala, jsme byli u pole. Mlčky jsem pozorovala cestu před sebou. Už se mi nechtělo spát. Nechtěla jsem znovu vidět Hydru, jak mě mučila.

Brzy jsme dorazili k oné chatě, o které mluvil. Steve si vystoupil jako první a rozhlížel se pro jistotu po okolí, když šel ke kufru auta a vyndal z něj věci včetně svýho štítu. Potom na mě kývl, ať si vystoupím a dal mi nějaké věci, abych je odnesla do chaty. Když jsem opatrně vzala za kliku dveří, snadno se otevřeli. Nebyli vůbec zamčené, což mě překvapovalo.

Voják mě strčil lehce dovnitř, abych mohl za námi zavřít, zatímco v místnosti rozsvítil zapálením malé svíčky. Pravděpodobně tam nebyla elektřina, ale jen nějaký krb, dvě postele, gauč, malá linka, stolek s dvěma židlemi. Lednice tu pravděpodobně nebyla, protože nebyla ta elektřina a záchod byl nejspíš venku. Přišlo mi to prostředí docela blízké.

„Je to tady sice nic moc, ale moc extra si teď dovolit nemůžeme. Jde jen o jednu noc," řekl směrem ke mně, když reagoval na můj roztržitý výraz, co skenoval neuvěřitelně rychle nové prostředí. Znovu jsem přikývla a pozorovala ho, jak vybalil ze své tašky pár věcí a nějaké oblečení.

„Tohle by Vám mohlo být," hodil mi nějaké šedé dlouhé triko. Chytla jsem ho a zaskočeně si ho prohlížela. Až po chvíli mi došlo, že je jeho a studem jsem zrudla jak dokonalý rajče. Zaslechla jsem smích, ale utichl, jakmile jsem se koukla po vojákovi, co se okamžitě odvrátil a sundal si bundu i s trikem, takže tu chodil hore bez.

Pokusila jsem se to ignorovat a schovala jsem se skoro za skříň , kde jsem si to převlékla a triko mi sloužilo jako takový šaty. Přišla jsem si v tom jako idiot a odmítala jsem vylézt. Rogers se o to nijak nestaral. Seděl na posteli a krátce nahlédl do kompasu, který si otevřel. Po té ho zase zaklapl a zalezl si pod peřinu do postele.

Tiše jsem se vyplížila ke svojí posteli, kam jsem si vlezla a ležela zády k němu. Už spal a tiše oddechoval. Mně se usnout nedařilo. Furt jsem přemýšlela nad tím, kam vlastně jedeme, proč mě Hydra chtěla zpět a proč mě S.H.I.E.L.D tolik chrání. Nakonec se mi po pár minutách podařilo usnout a žádný podobný sen s Hydrou se mi už nezdál.