𐌉 𝘳𝑒𝗆𝑒𝗆Ⱃ𝑒𝘳 ყ𝘰𝑢² 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒²〕

10.

Další den ráno jsem se rozhodla prospat trochu dýl. Proč by taky ne, když mi to bylo konečně umožněno a my nemuseli nikam utíkat. Sam byl fajn chlap. Dalo se s ním mluvit skoro o všem a navrhl mi i psychologickou pomoc. Tu jsem snad nepotřebovala.

V klidu jsem si spala a z chodby se ozvala rána, jako když spadly nějaké krabice. Probudilo mě to a otevřela jsem oči. Ozvalo se takový to ššš.

Pokusila jsem se ještě spát, jenže nějak mi to nebylo přáno a nemohla jsem usnout. Tak jsem nakonec přes delší uvažování vstala a šla se obléct. Jiný hadry jsem ani neměla. Krom těch, co mi půjčil Wilson na spaní.

Oblékla jsem se, uklidila postel a šla ke dveřím. Zaslechla jsem ženu. Povídala si se Samem na chodbě a byl mi její hlas odněkud povědomí.

Pootevřela jsem opatrně dveře a v tu chvíli do nich někdo z venku strčil takovou silou, že mi ty dveře málem zlomily nos. Bolestně jsem vyjekla a nos si chytla, abych se ujistila, zda nekrvácím. Naštěstí to bylo v pořádku.

„Co to bylo?!" vyhrkl onen ženský hlas a dveře se rychle otevřely. Poznala jsem Natashu Romanoffovou z helicarrieru. Tu ukecanou rusovlasou agentku. „Panebože. Promiň promiň!" všimla si mě a hned mě objala jako malé dítě, co by se každou chvíli mělo rozbrečet.

Přiběhl i Sam, který vypadal jako by se právě probudil a nevěděl nic moc o svém okolí. Byl poněkud zmatený.

„Nic mi není," zahuhlala jsem, abych se mohla dostat z jejího silného, až škrtícího, objetí. Přikývla a okamžitě mě pustila, ale dál mě skenovala starostlivým pohledem.

„Natasho, jdi vzbudit Steva. Řekni mu, že se sejdem v obýváku," řekl jí Sam. I když poněkud se agentce moc nechtělo, nakonec přikývla a šla pryč. „Jsi v pohodě? Je poslední dobou trochu roztěkaná."

„To nic," už jsem si přestala nos držet a podívala se na něj. Přikývl a vyrazil po chodbě pryč. Mluvil o obýváku, takže jsem se vydala tam s tím, že se tam všichni sejdeme. Posadila jsem se na křeslo a pozorovala rybky v pěkně udržovaném akvárku.

„Děje se něco?" zaslechla jsem Steva z chodby, jak šel s Natashou. Pár chvil na to vešli do obýváku a voják na mě kývl na pozdrav. Kývla jsem na něj taky a oba se posadili na gauč naproti.

„No páni. Tady jsme se sešli rychleji, než když srazy svolává Fury," uchechtl si Wilson a donesl talíř plný palačinek. Položil ho na stolek v obýváku a k tomu i čtyři talíře, kdybychom si chtěli vzít.

„Děje se v S.H.I.E.L.Du něco nového, že nás Natasha navštívila?" nadhodil Steve a agentka si odkašlala, jako by se připravovala k nějaké dlouhé řeči.

„Jde o to, že...Hydra poslední dobou projevuje aktivitu v tvé blízkosti," mluvila teď k vojákovi. „Furymu se to nelíbí a tak ti chce odebrat svěřenkyni."

„To si myslí, že jí nedokážu před Hydrou uhlídat?" vyhrkl neklidně Steve, jakoby se mě nějak zastal. Podívala jsem se přímo na něj, ale na mě se za celou dobu nepodíval.

„Jo tohle přesně si myslí. Chce ji údajně hodit na starost Starkovi a nebo ji přesouvat ze základny na základnu,"

„Cože?!" vyštěkl Steve a doslova vyletěl na nohy. Všichni tři jsme ho lekli a Natasha uskočila na kraj gauče, že z něj málem spadla. „Stark by se nedokázal postarat ani o křečka, natož o dítě."

„Steve, klid," pokusil se ho Sam uklidnit. „Když se Fury nedozví, že jste tady, tak ji odebrat nemůže, my o tom s Nat pomlčíme."

„Díky," vydechl Rogers a posadil se zpět. Situace se konečně uklidnila a mně přišlo, že se v místnosti nějak oteplilo. Po čele mi začal stékat pot a nedokázala jsem si to nijak vysvětlit.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě Sam, když začal rozdávat snídani. Podívala jsem se po něm a začalo se mi zamlžovat před očima. Nedokázala jsem odpovědět. Pouze jsem cítila, jak se mírně houpu a silnou zimu, jak mi prošla tělem.

„Lily?" ozvalo se kousek ode mě, než jsem začala padat. „Lily?!" někdo mě zachytil do náruče. Cítila jsem chvílemi horko a pak zase zimu. Střídalo se to takhle po deseti sekundách. Nechápala jsem co se děje. Ani jsem pořádně nevnímala hlasy kolem sebe. Jen to, že mě někam položili a něco studeného mi položili na čelo.

Popadala jsem prudce dech. Velkou rychlostí se mi vytrácel a potom, jako bodnutím nožem se mi vrátil zpět. Během chvíle jsem upadla nevědomky do bezvědomí.