𐌉 𝘳𝑒𝗆𝑒𝗆Ⱃ𝑒𝘳 ყ𝘰𝑢² 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒²〕

5.

„Hele, hlavně se ještě nepozvracej, jo?!" vyjel na mě Iron Man, jakmile jsme byli skoro u země poblíž lesa. Točila se mi šíleně hlava. Měla jsem strach z výšek a teď ještě k tomu jsem musela letět s tím egoistou. Jakmile přistál na zem a pustil mě, sesunula jsem se před ním na kolena a opírala se o zem dlaněmi. Přišla jsem si jak v hodně špatným snu.

Chvíli bylo ticho. Muž v obleku si mě bezeslov prohlížel do doby, než jsem se po něm podívala já a uhnul pohledem stranou, odkud zněli kroky a praskání větví. Hned na to místo namířil dlaní a nabíjel si.

„Tony, Tony, to jsem já!" začal někdo okamžitě vyvádět snažíc se prokázat svou totožnost. Když jsem se podívala kdo to byl, poznala jsem stejného může, co měl na sobě patriotickou uniformu, ale teď byl pouze v civilu s černou bundou, kalhoty a bílým trikem.

„No právě," uchechtl si Iron Man a dal ruku dolů. Blonďák si oddechl a podíval se po mně nechápavým pohledem, který potom přešel na muže v brnění. Ten dal ruce do obrané pozice.

„Nat mi řekla, ať ji sem někomu vezmu a cestou se jí udělalo blbě, no," odbyl ho a vytáhl mě surově na nohy, až jsem bolestně vyjekla, když mě chytl za bolavé rameno.

„Starku, bolí jí to!"

„Hele nestarej se. S lidma z Hydry se S.H.I.E.L.D nikdy nepáral, tak tím pádem ani teď my. Nebuď měkkej, Steve," napomenul ho Iron Man a zmáčkl mi ruku ještě víc. Tušila jsem, že tam bude modřina, ale už jsem svoji bolest nijak neukazovala.

„To já si ji mám převzít," řekl voják s klidem a plechovka ztuhla.

„Aha, tak už chápu, proč Natasha řekla to co řekla," prohlásil a konečně mě pustil, čímž jsem dopadla zpět na kolena.

„Co řekla?" zajímal se voják zaujatým tónem.

„N-nic. Už něco mám, tak se měj," s tím Iron Man odletěl a nechál nás tam osamotě. Zadívala jsem se do země, když ke mně blonďák přistoupil a podal mi pomocnou ruku, abych mohla vstát. Vyděšeně jsem se po něm podívala a rozmýšlela se nad tím, zda mu věřit nebo ne. Když mi po chvíli došlo, že je neodbytnej, radši jsem ho nechala, aby mi pomohl a hned na to mi nasadil pouta.

Hned na to mě odvedl k autu, co měl nedaleko a posadil mě na místo spolujezdce. Sám se posadil za volant, zkontroloval, zda nás někdo nesleduje a rozjel se po silnici skrz les pryč. Celou cestu jsme nepromluvili. Jeli jsme už asi dvě hodiny. Bez přestávky a pořád se voják díval do zrcátka, jestli za námi někdo není.

„Nemáte žízeň?" zeptal se mě, zatímco jsem se dívala před sebe s pohledem bez života a plný neutrality. Krátce jsem zavrtěla hlavou. Ne, že bych neměla žízeň, ale ze strachu. „Nemusíte mít strach, je to jen voda. Nic jako uspávadlo, nebo jed tam není."

Zastavil s autem u kraje silnice a začal se hrabat v nějaké velké černé tašce na zadních sedadlech. Podívala jsem se po něm, co dělá a jakmile z tašky vytáhl flašku s vodou, odvrátila jsem pohled zpět k okýnku ve dveřích.

„Nevěříte mi? Ostatní Vám taky ne, takže jsme na tom oba stejně," pokusil se mě přemlouvat. Pootočila jsem hlavu jeho směrem a pak jsem se koukla na pouta. On se na ně podíval taky. „Mohu Vám věřit?" zeptal se a chvíli na to jsem přikývla.

Na otisk prstu pouta otevřel a podal mi už otevřenou láhev. Napila jsem se. Nejdřív nejistě, ale pak jsem se trochu uklidnila a polkla. Potom si vzal flašku zpět, uzavřel jí a hodil ji zpět do tašky. Nejspíš ho hlídali, protože mi s odporem pouta nasadil znovu a rozjel se s autem po silnici dál.

Jeli jsme dál. Nad námi padla tma a začalo ještě k tomu pršet. Ve velkém tichu ťukaly pravidelně na auto kapky deště, které ne a ne ustály. Dívala jsem se před sebe na osvětlenou silnici předními světly z auta a pozorovala pohybující se stěrače.

Brzy jsem ucítila, jak mi ztěškly víčka a jak usínám. I když jsem se bránila, pár sekund na to mě únava přemohla a propadla jsem se do říše snů.

**

„Tak vstávej. Dělej!" zařval na mě jeden z dozorců Hydry u cel a vytáhl mě za vlasy z cely. Bolestně jsem zařvala a vytrskly mi slzy z očí. Dozorce byl docela hromotluk. Měl skoro dva metry, holou hlavu, zlatý kroužek v nose a pouze měl černé dlouhé potrhané kalhoty. Na to, jaký měl svaly, tak byl slušně špekatej. (Špeky! - #Gogo)

Pokusila jsem se vzepřít, ale za to mi dokázal vyrvat z hlavy chomáč vlasů. Už jsem brečela. Nedokázala jsem se ubránit a dostal mě takhle hrubým způsobem až do laboratoře, kde mě připoutal na stůl.

Tekly mi po tváři slzy, bolela mě hlava, odřená zápěstí od provazů a kolena od toho, jak hrubě pokaždé dopadám na zem. Bylo mi asi tak třináct. Čekal mě jeden z dalších pokusů, protože se u mě schopnosti neprojevovali. Pouze jsem dokázala přežít všechny pokusy jako jediná.

„Nikdo ti nikdy nepomůže," řekl vědec, co na mě prováděl pokusy a píchl mi do žíly první sérum. Udeřila mě v těle neuvěřitelná bolest, kterou jsem zatím dokázala udržet bez bolestného křiku. Po chvíli přitvrdil a píchl mi další. To už na mě zabralo a začala jsem křičet. Všichni se kolem mě začali smát. Bolest, ani smích neustávali.

Jenže pak to přešlo a já se začala někam propadat. Kolem mě se zničehonic objevil černočerná tma a nikde nebylo nic. Padala jsem. Volným pádem do neznáma. I když jsem volala o pomoc, nikdo mi nepomohl. Padala jsem dál a rovnou jsem smířeně zavřela oči.

**

„Slečno, vzbuďte se!" zakřičel na mě někdo do mýho ucha. Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem se probudila. Roztřásla jsem se po celém těle a ucítila slzy v očích, jak začaly volně stékat po tvářích dolů. Byl to jen sen.