𐌉 𝘳𝑒𝗆𝑒𝗆Ⱃ𝑒𝘳 ყ𝘰𝑢² 〔ന𝑢𐌉✝𝗂𝗏𝑒𝘳⳽𝑒²〕

3.

Po několika hodinách spánku jsem se konečně začala probírat do nového dne. Spíš šera. Probrala mě jakási matrace z kousavého materiálu, co se mi nepříjemně zarývala do různých částí těla. Opatrně jsem otevřela oči a zamžourala v šeru temné cely bez okna. Hned na to jsem se i posadila a zaraženě se rozhlédla. 

Poslední co jsem si vybavovala bylo, že mě před Hydrou zachránili ty tři a pak vezli v autě někam. Já usnula a teď jsem se probrala tady. Ozvalo se cvaknutí v zámku a otevřeli se dveře od cely, při čemž dovnitř vešla nějaká tmavovlasá agentka a kývla na mě, ať jdu za ní. 

Zvedla jsem se z postele a vydala se za ní. Ve dveřích mi nasadila pouta a začala mě odvádět neznámo kam. Nejvíc mě frustrovali pohledy dalších agentů, které jsme potkávali cestou.

Dovedla mě do výslechové místnosti. Aspoň jsem to takhle poznávala z Hydry. Agentka mě posadila na jednu z židlí u menšího stolku naproti dveřím. Připoutala mi ruku pouty z opěrce židle a beze slov odešla. Měla jsem strach, že mě tam budou mučit. Každý výslech jsem naštěstí vždycky přežila, ale tušila jsem, že bych další už nezvládla.

Opět cvakli dveře. Dovnitř vešel nějaký muž tmavé pleti s páskou přes oko. Beze slov si sedl na židli naproti mě a zadíval se mi do očí. Cítila jsem, jak mi po těle naběhla husí kůže.

„Určitě víte, kde se právě teď nacházíte," začal a vytáhl odněkud nějaký desky. Leknutím jsem ucukla, když trochu hlasitě dopadli na desku stolku. Znovu se po mně podíval a tvářil se nechápavě.

„Potřebujeme o Vás základní informace, což je jméno, datum narození, důvod proč po Vás Hydra šla a případně, kde mají nejbližší základnu," začal s výslechem a hodil na mě očko. Jediný co měl.

Zavrtěla jsem pouze nesouhlasně hlavou a zadívala se do země. Něco odvádělo moji pozornost jak od země, tak i od muže. Byla to skupinka lidí za průhledným oknem v jiné místnosti. Dívali se upřeně na mě. Dva z nich jsem poznávala. Byla to ta rusovlasá žena, jak mi dodávala pocit bezpečí a dotyčný blonďák v uniformě v barvách Americké vlajky. Další byl nějaký starší muž s brýlemi a druhý s kratšími černými nebo hnědými vousy a vlasy. Nešlo to poznat. Jenže ten mě upoutal nejvíc, protože dělal všemožný ksychty, za což dostal od blonďáka pohlavek a káravý pohled jako na malé dítě.

„Starku, ukroť svojí dětinskost, nebo tě zavřeme do školky," zavrčel na něj a starší se okamžitě sklidnil. Protočil očima a odtáhl od sebe jeho ruku.

„Slečno, vnímáte mě?" zamával mi před očima jednooký černoch a já okamžitě se zamrkaním začala vnímat jeho věty, co pronášel. Vlastně mluvil celou dobu, ale jaksi jsem na chvíli vypla.

„Je to jen okno s černou výplní. Zajištěné tak, aby z venku nešlo slyšet nic, co by nás zde mělo rušit," vysvětlil mi  muž a zadívala jsem se na okno znovu. Nepřišlo mi černé. Možná trochu bylo, ale viděla jsem tam ty čtyři. Slyšela je, jako by byli přímo vedle mě. Děsilo mě to.

„V-vidím tam čtyři lidi," vykoktala jsem narychlo. Bylo to jediné, co jsem za celou dobu řekla. Nemluvila jsem. Byla jsem tichá, nedůvěřivá. Muž na mě uvrhl překvapený pohled a zadíval se na okno taky.

„A koho?" zeptal se zaujatě, při čemž se podíval zase na mě.

„Ženu a tři muže," odpověděla jsem čistě a jasně. Muž s někým začal hovořit přes komunikátor a pak se vzápětí zarazil. Nechápavě si mě prohlížel a mlčel. Ti čtyři začali z vedlejší místnosti odcházet. Muž s páskou přes oko též a nechali mě v místnosti samotnou.

Uběhla asi hodina. Dívala jsem se tak dlouho bezvýznamně do zdi, až mi z toho šla hlava kolem. Otevřeli se dveře od výslechové místnosti a dovnitř vešla stejná agentka, jako mě přivedla a odpoutala mě od židle. Opětně mě odvedla do cely, ale byla jiná. Už nebyla ta špinavá a temná, ale průhledná s čistou bílou postelí. Nebylo to v normálním vězeňským oddělení, ale vypadalo to spíš jako výzkumná laboratoř. Celá byla napojená na všemožný kabely apod.

Agentka mě zavřela dovnitř a odešla. Po chvíli dorazil jiný agent a skrz nějaké okýnko, otevřel z venku, mi dal do cely tác s jídlem. Voda a nějaké těstoviny s nějakou omáčkou. Neměla jsem hlad. Sedla jsem si bez řečí na postel a rozhlížela se všude kolem. Čím jsem tak na toho chlapa zapůsobila, že mi změnil byt?

Strávila jsem pár hodin. Z pár hodin byli dny a ze dnů týdny. Nějakých šest týdnů jsem strávila ve stejné celé, kterou mi jednou za čas čistili a vyměňovali prostěradlo na posteli. Jídlo taky nebylo špatný. Bylo lepší jak střepy, co dávali v Hydře. Jako vězeň jsem si stěžovat nemohla. Někdy mě chodila kontrolovat i rusovlasá agentka. Občas se kolem cely mihnul muž s brýlemi a spousta dalších.

Všechny dny se zdály být v pořádku a naprosto klidné, jenže o chvíli později začalo na celé základně blikat červené světlo a nějaký ženský hlas neustále opakoval:

„Evakuace. Byli jsme napadeni!"