Nothing more

Nový život

April

Vánek Kalifornského vzduchu donutil mé vlasy, aby se trošku nadnesly.

Kolem mě všude křik a davy lidí co běhali sem a tam po letišti před kterým právě teď stojím.

Nikdy jsem v Kalifornii nebyla. Takže mé očekávání o tomto městě bylo trošku jiné. Ale zapřít to, že jsem byla i příjemně překvapená nemůžu.

Nervózně přešlapujíc z místa na místo jsem se rozhlížela zda pro mě s mámou už jede taxi.

Rozhodně mi to na Floridě bude chybět. Kamarádi, příbuzný a to ani nemluvě o tátovi. I, když bych ho měla nesnášet.

Před dvěma měsíci nám oznámil, že má novou milenku a city, které vždy měl jen k mamce a ke mě se vypařily jak pára nad hrncem.

Odstěhoval se od nás k ní a společně vychovavají dvě dospívající dcery.

Vždy si myslel, že smysl života jsou peníze a bez nich svět prostě nemá smysl.

A co by dělal s mamkou, které bere, teď trošku cituji: "Jen třicet tisíc" a semnou. S dcerou která chodí do školy a nevydělává.

Proto pro něj očividně bylo výhodné čopnout nějakou mladou maminu, která byla jeho sekretářka a žít s ní.

Oba rodiče pracovali v jedné firmě, táta se stal ředitelem a mamka jeho sekretářkou. Stejně jako právě ta druhá žena.

On se do ní zamiloval a mě s mamkou nechutně odkopnul. Neřešily bychom to, kdyby mamka nepřišla jak o práci tak o barák do, kterého nastěhoval svoji novou, spokojenou rodinku.

No a proto jsme tady. Nedokázala bych s mámou žít v jednom městě jako on a nechtěly jsem ho ani jedna potkávat.

Kalifornie se nam zdála jako fajn nápad.

Už jenom proto, že by tu máma mohla rozjet dobrou kariéru.

Znovu ten vánek, který mě pohltil. V mé hlavě už byla pouze jedna věta: Nový začátek.

Vykašlala jsem se na to, že už za dva dny nastupuju na novou školu a, že si budu hledat opět nové kamarády, protože nesnáším samotu.

Trošku se bojím, že s novou skoro osmnácti letou a šílenou holkou bude chtít mít něco společného.

Navíc jak říkala máma: ,,Kdo by se chtěl bavit s holkou, která ukradne ostatním nejhezčí kluky na škole"

Stupidní, ale ve chvíli kdy mi to řekla jsem se musela zasmát.

A pokud to je tedy s se mnou takhle, tak se mám asi dost na co těšit.

**
,,Není nad donáškovou službu" uchechtla se máma a dala přede mě bílou, polystyrénovou krabičku, která ukrývala dost luxusně dobrou čínu.

Pokroutila jsem hlavou a, když i ona měla své jídlo začla jsem jíst.

,,Zítra zajedeme do města to tu trošku okouknout. Dneska na to už není čas" ticho, které mezi námi bylo zlomil jeji hlas.

,,Jo, taky mám dost věcí co bych měla vybalit" obličej se mi stáhl do nechutné grimasy, když jsem si vzpomněla kolik krabic ještě mám.

,,Líbí se ti ta barva pokoje?" Narážela na tmavě červenou barvu, která krásně zdobila stěny mého nového pokoje.

,,Ale jo, lepší než zelená" zasmála jsem se. Zelená barva je snad ta nejnechutnější.

Bezjakýhkoliv slov jsme v klidu dojedly svou krabičkouvou večeři a pak se znovu pakovaly každá vyskládat zbytek věcí.