Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 25

"Nechci tam jít," zastavil se Marcel před obrovským domem a stiskl ještě pevněji Louisovu malou ručku ve své obrovské. Měl velké ruce, po tátovi. A dlouhé prsty. A Louis zase malé drobné ručky. Marcel je miloval. Byly maličké a přece čilé a když Marcel vzal Louiho ruku do své, držel celý svůj svět.

"Marcie, pojd. Neodmítej svého otce jen proto, že je duševně nemocný. Navíc poslouchal si svou matku? Potřebují tobě, no vlastně nám, potřebují nám něco říci a soudě podle tonu hlasu tvé mámy bych řekl, že je to důležité. Nedělej to těžší."

Najednou se Louimu podlomila kolena, zatímco dořekl poslední větu svého proslovu.

"Co já bych dal za to, mít tu svého otce."

Louis nemohl udržet slzy a zhroutil se k Marcelovým dlouhým nohám, když Marcelovi vysmekl svou malou ručku z jeho a posadil se na chladný beton chodníku.

Marcela bodlo u srdce. Louis nemá rodiče a nic mu neřekl. Marcel se cítil jako sobec a ne jen vůči svému otci, ale i vůči Louisovi. Cítil se trapně za jeho chování.

Marcel okamžitě před Louim padl na kolena a objal jej. Drobné tělíčko se zabořilo do jeho hrudi a Louis se chvíli kroutil, aby vymanil své paže a mohl Marcela také obejmout. Slzy se mu spouštěly po tvářích a měl co dělat, aby je po několika dlouhých minutách byl schopen utlumit.

Marcel se cítil tak provinile. Jeho otcem pohrdal i přesto, že byl opravdu duševně nemocný a tím se vinil nejvíce. Jak mohl dopustit, aby on sám byl zlý a obvinoval svého otce, když on je nemocný a za jeho chování nemůže on, ale jeho psychika. Nemoc, která jej pronásleduje již léta a Marcel tam nikdy nebyl pro něj, aby mu pomohl, protože byl dítě a nechápal. A ted si vše vyčítá.

A vůči Louisovi se cítí snad ještě hůře. Louis nevyrůstal s jeho otcem, jeho otec tu pro něj nebyl, když ho potřeboval. A co hůř, Louis neměl ani jedoho z rodičů. Ani jeden z nich tu nebyl, aby mu pomohl po strastiplné cestě životem, aby ho naučili chodit, či mluvit a aby jej vychovali. Nebyli tu, ani jeden.

Marcel pohladil Louise po vlasech a zachvěl se.

"Je mi to moc líto. Ani nevíš jak. Odpust mi, prosím," zašeptal Marcel, když jej natiskl ještě pevněji ke své hrudi.

Louis jen zavrtěl hlavou a přivinul se k Marcelovi blíž. Marcel jej po chvíli zvedl, spolu se svým tělem a nesl ho směrem k hlavním dveřím.

"Drž se," zašeptal směrem k Louisovi, když je držel jen jednou rukou, aby tou druhou vytáhl klíče ze zadní kapsy svých kalhot a odemkl hlavní dveře, které uvolnil a jelikož již nemohl Louise jednou paží udržet, chytl ho i tou druhou a pootevřené dveře dokořán otevřel pomocí lehkého kopnutí a vstoupil celý promočený dovnitř. Louis se obličejem bořil do Marcelova krku a nepouštěl se jej, zatímco snažil uklidnit své, nyní už, tiché vzlyky.

Dveře zase kopnutím zavřel a ozvalo se bouchnutí dveří. Marcel syknul, jelikož už se blížil večer a nechtěl vzbudit jeho rodiče, pokud by už takhle brzy spali. Skopnul z nohou už tak promáčené boty a přešel do obývacího pokoje, kde přešel k sedačce na kterou položil zmoženého Louise a sundal z něj také promáčené a zabahněné boty. Odnesl je do předsíně, kam je položil na podložku a poté ze sebe sundal Louiho promočenou džínovku.Marcel se poté přemístil zpět k Louimu, který si třel dlaněmi paže, pokoušejíc se alespon trošku zahřát. Jeho zuby drkotaly a na oční víčka mu již působila únava. Marcel jej pohladil po vlasech a dal mu pusu na čelo.

"Vydrž. Přinesu suché oblečení a půjdeme si lehnout, dobře?" zašeptal Marcel a od Louise dostal jednoduché přikývnutí.

Marcel spěchal nahoru do svého pokoje, kde vybíral suché věci pro sebe, i pro Louise a ještě si rychle skočil do sprchy.

Harry's P.O.V.

Probudil jsem se z lehkého spánku díky hlasitému bouchnutí hlavnch dveří. Ninu bouchnutí neprobudilo. Byla vyčerpaná a nedivím se. Má moc práce a do toho ji doma nic pěkného také nečeká. Jen člověk, který ji nikdy nemiloval tak, jak by si zasloužila. Jsem ze sebe tak zklamaný a zničený zároven. Jak jsem kdy mohl dovolit, aby si se mnou tak zničila život. Ona si to nezaslouží. Ona ne.

Opatrně, abych ji nevzbudil, jsem ji ze sebe sesunul a políbil ji do vlasů. Poté jsem se zvedl a protáhl se. Chvíli jsem zíral do zdi a viděl jeho oči. Ta modrošedá očka, kterýma mě  vždy pozoroval. Jeho dlouhé řasy, které se třepotaly pokaždé, kdy se z jeho úst vyloudilo zasténání. Musel jsem zatřást hlavou a jeho oči se najednou předemnou rozplynuly.S hlubokým nádechem jsem opustil ložnici a sešel schody. Potichu jsem se přes obývací pokoj loudal do kuchyně, když mě zaujala postava spící na sedačce. Byl to chlapec, na kterého dopadalo měsíční světlo. Byl nádherný.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a přistoupil k chlapci, na kterého již únava dolehla. Spokojeně oddechoval a na sobě měl promáčené oblečení. Zmoklé hnědé vlásky se mu sem tam ještě lepily na čelo a jeho dlouhé řasy odpočívaly na horní části jeho tváří.

Mé srdce snad přestalo bít, když jsem si jeho tvář spojil s tváří svého milovaného Louise. Byl to on. Vrátil se. On je naživu. Nemohl jsem věřit tomu, co vidím. Moje láska spala na sedačce v mém domě. Asi už jsem se doopravdy zbláznil, ale tohle je doopravdy on. Poznávám každý rys jeho tváře. Opatrně, abych jej nevzbudil, jsem opatrně ukazováčkem obkreslil tvar jeho lícních kostí. Můj Louis se vrátil. On nezemřel. Věděl jsem, že je tu stále se mnou. Nebyly to halucinace, jak tvrdili doktoři a psychologové, když se jej ted mohu i dotknout. Je snad ještě krásnější a mladší než kdy dříve.

"Věděl jsem, že se vrátíš, lásko," zašeptal jsem směrem ke spícímu chlapci a políbil jsem jej na čelo, když se v obývacím pokoji rozsvítilo světlo a ve dveřích se objevil můj syn, jehož výraz mi nebyl vůbec příjemným.