Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 16

Louis měl oči přišpendlené na Marcelovi. Celou tu dobu co vedle něj ležel. Marcel spokojeně oddechoval, párkrát se přetočil a sem tam zakašlal. Ačkoliv se Louisovi oči dožadovaly spánku, byly unavené a už, už to vypadalo, že se každou chvíli zavřou, se Louis nedal. Chtěl vydržet, chtěl hlídat svého miláčka, chtěl se dívat jak spí. Bál se, že kdyby jen na chvíli oči zavřel, mohl by o něco přijít. Pozoroval každou grimasu Marcelova obličeje, každý pohyb jeho hrudě při nádechu a její pokles, když Marcel vydechl. Pozoroval jeho pootevřená ústa a nutkání Marcela políbit začalo být v okamžiku tak silné. Louis se neudržel, nešlo to, když viděl ty nadýchané, jemné rty. Podepřel se loktem a sklonil se k Marcelovým rtům, kterých se jen letmo dotkl, avšak jakmile zavřel oči, před očima se mu objevil Marcelův otec. Louis se okamžitě vyšvihl zpět, oči rychle otevřel a začal těkat po místnosti.

‚Co to k sakru‘ pomyslel si. Nechápal, jak se mohloněco takového stát. Jak se mu mohl před očima zjevit Marcelův otec. Louis musel zatřást hlavou, aby se té myšlenky zbavil, avšak jen co se podíval na Marcelovi plné rty, pochopil. Byly stejné jako ty, které k němu před několika hodinami pár větami promluvily. Tedy, skoro stejné. Až na ten lesk a na tu touhu po polibku. Marcelovy rty se krásně lesky, byly vlhké a neprosily o dlouhonedostaný polibek, jelikož jim jej Louis dnes již několikrát dopřál. Zato rty pana Stylese byly vyschlé a odřené od věčného kousání rtů, avšak nebyly to ty kousance, jež by ukazovaly touhu, chtíč, či stopy po zubech jeho manželky. Byly to ranky, zaschlá krev, neměly v sobě lásku. Rty pana Stylese toužily po polibku, který ovšem již nikdy nemohl dostat.

Louisovy myšlenky se zdály zmatené a on sám nedokázal pobrat o čem to vlastně přemýšlí. Z jeho myšlenek jej však dostal rozespalý, chraplavý hlásek, který se ozval hned vedle něj.

„Loui,“ Marcel tiše zachraptěl a jen okamžik na to se rozkašlal.

„Ano Marcy?“usmál se Louis a podíval se na svého nemocného přítele, který si právě zakrýval pusu, aby na Louise nenaprskal bacily. Přeci jen, Louimu už to bylo jedno, líbal ho a ikdyby měl být potom nemocný, byl by rád. Mohl by alespoň být s ním.

„Co tu děláš?“ zeptal se po odkašlání Marcel.

„Musel jsem tě vidět. Nebral si telefony, neodpovídal na esemesky. Bál jsem se,“ zamračil se Loui a přisunul si Marcela do náruče. Ten si položil hlavu na Louisovo rameno a s úsměvem si povzdechl.

„Tak co mi k tomu povíš?“ zeptal se káravě Louis.

Marcel sklopil pohled a dlaní přejel po Louisově hrudi a prsty zahakoval do jeho trička.

„Mluvil jsem s mámou,“ zašeptal.

„O tátovi,“ doplnil se.

„A copak se děje?“ zeptal se zvědavě Louis.

„Právěže to pořád nevím. Je nešťastný. Vlastně, myslím, že je na tom špatně celou dobu. Myslím tím, celou tu dobu, co jsem se narodil. Mám jen strach, že je nešťastný kvůli mně. Že jsem něco provedl,“ pokrčil rameny Marcel a z očí se mu spouštěly slzičky.

„Máma říkala, že je to dlouhý příběh a že pokud mi to táta v blízké době nepoví, poví mi to ona. Mám jen strach. Už jen ta slova, že je to dlouhý příběh a všechno to tajnůskářství,“ zavzlykal a celé tělo se mu roztřáslo, když se pokoušel nadechnout. Nos měl ucpaný a nemohl pořádně mluvit.

„Marci, neplakej, děláš si hůř broučku,“ zamračil se Louis a natáhl se k nočnímu stolku pro kapesník, který Marcelovi přiložil k nosu. Ten se maličko usmál a zatřásl hlavou, když odstrčil Louiho ruku, aby se mohl vysmrkat.

„Co?“ zašklebil se Louis a čekal než se Marcel vysmrká, aby mu to mohl říct.

„Nemusíš o mě tak pečovat Loui, vysmrkat se ještě zvládnu,“ odvětil Marcel a kapesník si uložil pod polštář.

„Dobrý?“ zeptal se starostlivě Louis a pohladil jej ukazováčkem po tvářičce s mokrými stopami od slz. Marcel přikývl a zhluboka se nadechl.

„Řekla mi jen jedno, že jsem celý on,“ řekl Marcel a hned poté zabořil obličej do záhybu Louisova krku.

„Jsi celý on,“ vyklouzlo Louisovi z úst, aniž by dvakrát přemýšlel, zda je to vhodné. Marcel zdvihl hlavu a se skleněnýma očima se zadíval na svého přítele. Louis si skousl spodní ret. Až teď si pořádně uvědomil, co vlastně řekl.

„Promiň Marci, já...,“ zakoktal se, avšak Marcel jen zakroutil hlavou, stále se dívajíc na svého společníka.

„Neomlouvej se,“ zašeptal a opět ho stihl ten zatracený kašel.

„Nepotřebuješ si vzít léky?“ zeptal se Louis, načež Marcel opět zakroutil hlavou.

„Ne, teď ne. Až večer.“ Louis jen beze slova přikývl.

„Jak si se sem vůbec dostal?“ zeptal se z ničeho nic Marcel, po chvíli ticha.

„Otevřel mi tvůj táta,“ pokrčil rameny Louis.
„A byl v pořádku? Co ti řekl? Jak se choval?“ chrlil Marcel otázky, jedny za druhou, až se Louis musel pousmát a položit mu ukazováček na ústa, jako náznak, aby přestal.

„Zlato, budeš zase kašlat,“ pokáral jej s úsměvem Louis.

„Tvůj táta byl milý, jen se na mě pořád díval a bylo na něm vidět, že je nešťastný, ale jinak bylo všechno v pořádku,“ usmál se.

„On tě sledoval?“ zamračil se Marcel.

„Jen se na mě díval Marci,“ usmál se Louis.

„Jste úplně stejní, až na pár vyjímek.“

„Například?“ zamrkal zvědavě Marcel. Louis se pousmál, nechtěl už Marcelovi říkat pravdu, že ty výjimky jsou jen a jen jejich pocity. Jen to, že zatímco Marcel má v očích štěstí a lásku, jeho otec v nich má samotu, stesk a nepředstavitelný smutek, který se odráží v každé slze, která uvízla v jeho očích. A že jich tam Louis viděl nespočet. Nemohl Marcela stresovat ještě více, zvláště když byl nemocný a potřeboval hlavně klid, aby se co nejdříve vyléčil.

„Například tón vašeho hlasu. Je stejný, akorát ty do něj sázíš ten přidrzlý tón, který tak miluju,“ zasmál se Louis a ukazováčkem cvrnkl Marcelovi do nosu, což Marcela donutilo, aby úsměv opětoval.

„Miluju tě, víš to?“ zašeptal Louis a vtiskl Marcelovi pusu na rozpálené čelo.

„Já tebe,“ usmál se Marcel.

„Už bych měl asi jít. Potřebuješ si odpočinout a já jsem tu celé odpoledne,“ usmál se Louis a už, už chtěl vstát, avšak ucítil zatahání za jeho ruku.

„Nechoď, prosím,“ zaškemral Marcel a vrhl na Louise psí očka. Kdo by jim odolal.

„Ale ty se potřebuješ léčit,“ odvětil Louis.

„Jen vy mě můžete vyléčit, pane doktore,“ zašeptal Marcel a stáhl Louise zpět k sobě, načež se Louis svalil vedle Marcela na místo, kde ležel před tím.
„Marci, to přeci...“

Marcel nenechal Louise ani dokončit větu, obkročmo si na něj sedl a svými rty narazil na ty jeho. Louis nemohl odporovat. Jeho dospívající já mu radilo přestat, že to není správné, avšak u něj převažoval chtíč. Chtěl Marcelovi dát to, po čem toužil. Chtěl mu dát sebe. A nyní mu bylo jedno, zda je Marcel nemocný, či ne. Chtěl ho a to tak, že se tomu nedalo ubránit.