Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 17

M’s Pov.

„Loui,“ vzdychl jsem. Miloval jsem doteky jeho rukou na mém těle. Jakoby na mě zanechával otisky, stopy, kterými mě označoval. Jsem jeho. Vím, že jsem a právě nyní bych chtěl uskutečnit to, po čem už vcelku dlouhou dobu lačním. Chci Louise, okamžitě. Chci cítit to teplo, o kterém jsem již párkrát četl v různých knihách. Chci zarývat své prsty do Louisových zad a chci si s ním vyměňovat prosebné a toužebné pohledy. Chci s ním dosáhnout vrcholu.

Vzpřímil jsem se a urychleně ze sebe svlékl své triko, ve kterém jsem spal. A na to, že jsem vlastně nemocný, jsem v tuto chvíli kašlal.

Díval jsem se, jak se na mě dívá. Ten pohled, vraždil bych za něj. Díval se na mé tělo s pootevřenými ústy, z jeho pohledu byla vidět ta neskutečná touha. Chtěl mě. Tak moc. Avšak stále ne víc, jak já jeho.

Dlaň jsem mu položil na tvář, čímž jsem jej přidržoval, aby nemohl uhnout, i když vím, že by neuhnul. Rty jsem bez váhání vtiskl na ty jeho. Pohybovaly se oproti sobě, narážely do sebe a já každou chvíli cítil, jak se zapojuje i jeho jazyk. Olízl mi spodní ret, avšak já ústa nepootevřel, jen jsem pokračoval v pomalých polibcích a rukama, které mi sjely až k jeho pasu, jsem začal vyhrnovat jeho tričko. Najednou se Louis odtáhl. Daroval jsem mu zmatený pohled a raději jeho triko pustil a nechal ho volně spadnout.

„C-co se děje?“ zakoktal jsem. On se vřele usmál a podíval se na dveře.

„Já jen, aby někdo nepřišel, víš,“ zašeptal a podíval se na mě. Přikývl jsem a slezl z postele. Docupital jsem ke dveřím a zamkl. Poté jsem se otočil a podíval se na Louise, který se podpíral o lokty. Pousmál jsem se a šel jsem zpátky, zalezl jsem do postele a přitulil se k němu. Hlavu jsem pootočil, abych měl dobrý výhled na jeho bezchybnou tvář.

„Máš skleněný oči Marcie,“ uchechtl se Louis a já zčervenal. Tvář jsem zabořil do jeho boku a pomalu se začal svými dlouhými prsty vkrádat pod jeho tričko. Opatrně jsem jej začal vytahovat nahoru a když již tričko nezakrývalo jeho bříško, sklonil jsem se k němu a začal na něj sázet jednu pusu za druhou. Jen drobné polibky, ale i to stačí. Cítil jsem Louisovu dlaň hladit mé vlasy. Spokojeně jsem vzdychl a hlavu položil na jeho bříško.

„Jsi unavený, viď?“ zašeptal Louis po chvíli, co jsem poklidně oddechoval, avšak mé odpovědi se nedočkal, jelikož já, Marcel Styles, musím před vytouženým a vysněným poprvé s tím nejkrásnějším a nějskvělejším klukem, jakého jsem si kdy mohl přát, usnout. Za tohle jsem si i v tom spánku nadával, i když jsem o tom ani nevěděl.

Louis se však usmál a nechal mě klidně spát a hladil mé vlasy.

„Miluju tě Marcie, vždycky budu. Nepotřebujeme spěchat, protože máme dost času a já počkám, tak dlouho, jak jen si budeš přát. Dneska to stejně nebyl moc dobrý nápad, když si nemocný, ale jsem šťastný, že tady s tebou můžu být a hlídat tě, starat se o tebe. Jsi víc, než jen člověk, kterého miluju. Jsi můj život,“ zašeptal Louis, zatímco mě rukou, kterou měl volnou, chytl za tu mou a přitáhl si ji k ústům. Vtiskl mi na ni drobný polibek a položil ji na svou hruď. Poté se natáhl a zhasl lampičku. V pokoji nastala tma, bylo jen slyšet klidné oddechování a Louisova poslední slova, než se jeho oči zavřely.

„Dobrou noc, Marcie.“