Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 1

Do Marcelova pokoje už se skrz žaluzije dostávaly první sluneční paprsky, které osvítily jeho nevinnou tvářičku. S mrzutým zamručením, když se prudké světlo dostalo na jeho obličej, se otočil a dál se schovával v říši snů. Po pravdě se mu opravdu vstávat nechtělo. Zase musí do té protivné školy, do které chodí již týden, ale od spolužáků prozatím slýchá jen posměšky. Jeho rodina se totiž musela kvůli firmě, kterou jeho rodiče vlastní, přestěhovat. Na školu, kterou navštěvoval předtím, má snad ty nejhorší vzpomínky. Proto pevně doufal, že to tady bude jiné,ale není. 

"Zlatíčko, vstávej, nechceš přeci přijít pozdě," pokárala Marcela s úsměvem jeho máma, zatímco se ho snažila probudit pohlazením po tváři. Marcel zakňoural, převalil se na záda a pootevřel oči, jež ihned oslepilo světlo. Po chvilce se vzpamatoval a natáhl paži k nočnímu stolku, ze kterého sebral brýle a nasadil si je na nos. 

"Tak šup, šup, vstáváme, ty spáči," usmála se a procuchala mu vlasy, jestli se to vůbec ještě dalo. Poté, co maminka odešla dolů do kuchyně, Marcel se protáhl a vylezl z postele. Odebral se ke své šatní skříni ze které vyndal kalhoty, košili s límečkem a pletenou vestičku. Oblékl se a poodstoupil, aby mohl zavřít skříň a podívat se do zrcadla, které se nacházelo na vnější straně dveří od skříně. Uhladil si vestičku a došel do své vlastní koupelny pro gel na vlasy a hřebínek. Vlasy si sčesal na stranu a nanesl na ně neuvěřitelné množství gelu. Vypadal, jako by je měl mastné a slepené, než nagelované, ale to je už jeho věc. Naposledy se ve svém pokojíku podíval do zrcadla a sešel schody do kuchyně, kde už na něj čekali rodiče s dortem. 

"Všechno nejlepší k narozeninám!" řekli současně a usmáli se. Marcel jen zmateně pokukoval sem tam, ale pak si uvědomil, že má dnes sedmnácté narozeniny. Pousmál se a vděčně se podíval na své rodiče. 

"Moc děkuju!" řekl a posadil se ke stolu. Máma mu ukrojila kousek dortu k snídani a na talířku mu ho podala. 

"Mimochodem, rozhodli jsme se, že ti dnes přenecháme dům a můžeš si pozvat kamarády a udělat si nějakou menší párty," usmála se, doufajíce, že je to tady jiné a Marcel již kamarády má, ale mýlila se. 

"Děkuju mami, ale myslím, že to nebude nutné," zakroutil hlavou Marcel a začal jíst svůj dort. 

"Ale, je to tvůj den a určitě si to užiješ. Navíc zítra je víkend a také jsme už s tátou slíbili babičce, že se na ni přijedeme podívat." Marcel už raději nic neříkal, dojedl dort a došel si do svého pokoje pro batoh s učebnicemi. 

"Tak papa, zlato!" zavolala na něj maminka, když zaslechla zavrzání vchodových dveří. 

"Ahoj mami," odvětil a zavřel za sebou dveře. Po kamenité cestičce došel až k brance, kterou prošel a už si to šel po chodníku rovnou do školy, která byla od jejich domu asi tři sta metrů. 

"Čau, Marceli! Tak co, jak si se připravil na test, ty chytráku?" zakřičel na něj Ashton, jeden gauner z party Louise Tomlinsona, který byl ten nejoblíbenější kluk v celém ročníku. 

Marcel jen protočil oči a zašel do školy. Zastavil se u skříněk, aby si přezul boty a pak už si to šel do třídy. Posadil se do druhé lavice uprostřed, vyndal si učebnici a sešit a čekal na zazvonění. Do třídy se po chvíli nahrnuli i Marcelovi spolužáci a usedli do svých lavic. Zazvonilo a učitel Smith, který je vždy na vteřinu přesný, vešel do třídy. Všichni se postavili, dokud nedostali pokyn k sednutí. Pan profesor Smith se posadil za katedru a otevřel třídní knihu. 

"Takže kdo chy-," Nestačil to ani doříct, jelikož se v momentě přiřítil do třídy mladík v roztrhaných džínech a bílém nátělníku.