Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 10

„Měl bys jít za ním,“ podívala se na Marcela Nina, poté co složila příbor a palcem mu setřela slzu, která stékala po jeho tvářičce. Marcel přikývl. Podíval se směrem ke schodišti, po kterém předchvílí odešel jeho otec. Bál se tam jít. Bál se, že jej Harry nevyslechne, že mu zakáže se s Louisem vídat, že mu sebere mobil, notebook, prostě vše, jak by Louise mohl kontaktovat, možná by byl i schopný sehnat mu domácího učitele, aby ho už opravdu nikdy nemohl vidět. Ano, myšlenky, které se právě teď honily mladému Stylesovi hlavou byly poněkud absurdní. Harry sice nebyl šťastný, když se dozvěděl, že je jeho syn celý on, ale přeci by mu nikdy nebránil v něčem, co je pro jeho syna důležité. Nebránil by mu setkávat se s tím, koho miluje, ať už je to chlapec či dívka. Však i on sám si tím prošel, třebaže jeho osud skončil pro něj, dá se říci, až tragicky. Už nikdy neuvidí člověka, kterého miluje, snad jen na fotografiích. Už nikdy neuslyší jeho hlas, snad jen z nahrávek. Už nikdy jej nebude moci obejmout, políbit, či mu jakýmkoliv způsobem dát najevo svou lásku, jenže to mu nemůže nahradit již nic. Ani fotografie, ani nahrávka. Snad jen, vzpomínky.

Poté co za sebou Harry zabouchl dveře do ložnice, zhroutil se k zemi. Pro něj jeho syn nebyl zklamáním, jak si Marcel jistě myslí. Jen, jen pro něj byl vzpomínkou. On byl celý po Harrym. Snad jen to, že byl velmi slušně vychovaný, nepil, či podobné věci, byl to celý mladý Harry. Jeho syn mu jej strašně moc připomínal a s tím, se mu také vracely vzpomínky na jeho mládí a na jeho milovaného, který jej teď hlídá. V koutku duše Harry doufal, že Marcel bude mít raději dívky, avšak nesplnilo se mu to. Marcela miluje stále stejně a bude ho podporovat, je to přeci jeho krev.

Harryho oči se opět začali plnit slzami, mnul si dlaně, snažil se uklidnit, ale jeho srdce bilo jako splašené. Nemůže Marcelovi dávat nic za vinu, vždyť není jeho vinou, že se zamiloval. Harry se také zamiloval. Jenže jemu to dával za vinu celý svět. Nemůže nechat svého syna trpět tak, jak trpěl on sám.

Marcel se podíval zpět na Ninu, která, ač se jí v očích blyštěly slzičky, mu dala úsměv plný naděje. Marcel se ztěžka nadechl a promnul si oči. Snažil se potlačit slzy. Zvedl se od stolu a s posledním pohledem na jeho matku se vydal ke schodišti, po kterém pomalu vyšel až do druhého patra. Šel chodbičkou a zastavil se u třetích dveří po levé straně. Nic neslyšel. Žádné zvuky, nebyla jediná známka toho, že by v pokoji mohl někdo být, avšak on věděl, že jeho otec se stoprocentně nachází v této místnosti. Víčka přitiskl k sobě a lehce zaklepal. Nic. Žádná odezva. Zkusil to tedy ještě jednou. V hlavě už měl myšlenek tolik, avšak jedna převládala. Jedna jediná myšlenka, která ho drtila, byla dominantou jeho mysli.

‚Nenávidí mě‘

Jediná myšlenka a kolik bolesti mu přinesla. Kolik slz se chtělo sesypat z koutků jeho očí, avšak on je držel vně, uzavřené. Je silný. Je silný? Sám sebe se potřebuje zeptat, avšak na otázku, kterou sám sobě položí, se mu dostane odpovědí opět otázka. Nedokáže si odpovědět avšak nikdo jiný mu na tuto otázku nemůže odpovědět. Jelikož jen on sám v sobě musí najít sílu. Zalapal po dechu a když se mu nedostalo odpovědi ani po druhém zaklepání, zkusil to potřetí. Naposledy. Paže stáhl podél těla a kousal se do spodního rtu. Avšak opět nic. Žádná odpověď, pootevření dveří. Nic.

Marcel propukl v pláč. V srdceryvné, ač tiché vzlykání. Zády se přitiskl na protější stěnu ode dveří ložnice. Chvěl se. Chvěl se strachem, bolestí.Vyčítal si to, že se kdy zamiloval. Vyčítal si, že se zamilovaldo chlapce. Vyčítal si to, že je teď jeho otec zklamaný. Přes slzy v očích už snad ani neviděl, kutálely se snad po tisících a on neměl šanci jim uniknout. Připadalo mu, jako by se v nich začal topit. Slzy mu stékaly do koutků úst a on pocítil slanou chuť. Hnusil se jí. Nechtěl ji cítit. Avšak přes všechny vzlyky a nadávky v jeho mysli, které si předkládal sám sobě, kterými na sebe vně křičel, neslyšel tiché vrznutí dveří, které se konečně pootevřely. Harry uviděl svého syna. Zkroucený do klubka na zemi, seděl, kolena přitisklé k hrudi a obličej schovaný. Jak moc mohl milujícího otce takový pohled bolet, mrzet. Jak moc špatné to bylo a jak moc si Harry vyčítal, že neotevřel dřív. Drobnými a tichými kroky přešel k tomu klubíčku neštěstí, jež se choulilo na podlaze a posadil se vedle něho. Marcel ani nezaregistroval , že se někdo nachází v jeho blízkosti. Stále si připadal tak sám. Každý chlapec potřebuje jak k dospívání, tak k řešení problému hlavně otce. A Marcel se bál, že jej ztratil.

Harry se zarudlýma očima pozoroval, jak se Marcelovo tělo s každým vzlykem zachvělo. Plakal tiše, ale jeho bolest a vzlyky byly viditelné.

„Tati, prosím,“ špitnul Marcel a z jeho úst se vydralo úzkostlivé zakňučení.

Harry to nemohl déle vydržet. Nemohl poslouchat, jak moc svého syna trápí. Před chvílí, za zavřenými dveřmi si to vůbec neuvědomoval. Myslel si, že ten, kdo trpěl nejvíc, byl on sám. Avšak nebyl. Nejvíce bolesti a smutku v této chvíli prožíval jeho syn. Až teďco jej slyšel, si uvědomil, že to není jen on, kdo má problémy. Že to není jen on, kdo se trápí a má oči jen pro pláč.

Obmotal svou paži kolem Marcelových ramen. Vylekal se. Neměl tušení, že vedle něj sedí on. On, jeho otec, kterého tak moc potřeboval. Kterého takmoc ranil.

Svýma smaragdově zelenýma očkama, které teď byli zalité slzami a už, už nabíraly zarudlé barvy, se podíval do očí svého otce. Byly stejné. Úplně stejné. Každičký detail se leskl v jejich očích a byl absolutně stejný. Úplně každý.

„Tati!“ zavzlykal Marcel a vrhl se svému otci do náruče. Obličej zabořil do jeho hrudi a jeho vzlyky se znásobily. Harry si svého syna přitiskl k tělo, že snad jediná škvírečka nebyla mezi nimi. Hladil jej po vlasech, které měly stejné kudrnaté prstýnky, jako ty jeho mívaly a doteď sem tam mají.

„Promiň broučku,“ zamumlal Harry do kudrlin svého syna a vtiskl mu do nich polibek. Pár slz také skapalo z Harryho tváří na Marcelovi vlasy, avšak ani jeden si toho nevšímali.

„Ty mi odpusť, tati,“ vzlykal Marcel a jejich sevření se ještě více zpevnilo. Mačkali se na sebe, jako kdyby se snad shledali živí po letecké katastrofě, při které všichni zemřeli a jediní oni dva přežili. Oba se cítili v bezpečí. Otec chránil syna. Syn chránil otce.