SUPERNATURAL III.

Amy POV

„Takže ty tvrdíš, že jsem anděl?" podívala jsem se do Castielových modrých oči „Je to tak, tvá matka Amelie byla anděl, ale tvůj otec byl normální člověk" poznamenal „A jak mi tohle můžeš dokázat?" zvedla jsem obočí a zakroutila hlavou „Nestalo se ti, že umíš něco co ostatní ne? Třeba léčit lidi?" usmál se „To je z Azazelovi krve" řekla jsem „ Azazel" zasmál se „Ani náhodou. Azazelova krev na tebe nikdy nepůsobila. Tvá andělská krev jí vždycky přebila. I kdyby si vypila tuny démonské krve, tak to na tebe nebude nikdy působit" vysvětlil. Asi bych z toho měla mít radost, ale já téměř nic necítila. „Jaké si měla pocity, když tvá sestra zemřela?" zajímal se „Co myslíš?" zkřížila sem si ruce na prsou. „Chci abys mi to řekla" podíval se mi do očí „Proč?" „Jde mi o tvé emoce. Musíme je probudit" odpověděl pohotově „Chceš snad říct, že sem vypnula své emoce?" zasmála jsem se „Si od toho jen pár krůčku" řekl varovně „Je mi bez nich lépe. Emoce jsou k ničemu, pouze nás brzdí" přesvědčeně jsem se na něj podívala. A stála si za svým „Jsi na moc tenkém ledu Amelie" vydechl „Nech mě ti pomoci" položil mi ruku na rameno „A co když ne?" opovrhovala jsem jeho pomocí „Tak to půjde po zlým" zakroutil hlavou, jako by to nechtěl dělat. „Vážně?" zasmála jsem se. V tu chvíli mi položil dlaň na čelo a my se přenesli před nás starý dům. „Proč si mě vzal sem?" zajímalo mě, ale v tu chvíli zmizel. Něco mi tu nesedělo. Před domem stálo tátovo staré auto a oproti mé současnosti, tady nebylo nasněženo a pravděpodobně, každou chvíli neměli být vánoce. Nebyla jsem si jistá, ale odhadla bych to na letní období. Nejsitě jsem vykročila k domu. Nevím jak se mi to podařilo, ale když jsem chtěla zaťukat na dveře, ruka mi prošla skrz. To ze mě ten hloupej anděl udělal ducha nebo co? Prošla jsem tedy dveřmi a před očima se mi mihla postava ženy. Tušila jsem kdo to je, ale moje mysl si to nechtěla přiznat. Prošla jsem chodbou do obývacího pokoje a uviděla tu scenerii. Máma seděla na pohovce a na klíně měla mou mladší verzi. Kousek dál byla postýlka ve které leželo miminko. „Malia" došlo mi. Přikryla jsem si usta rukou a přemýšlela, proč mě sem Castiel vzal. Co tohle mělo za význam? Nevěděla jsem co dělat. Jen jsem nechala ruku klesnout a sledovala jsem jak mi máma předčítá pohádku. Posadila jsem se do křesla a sledovala to. Dost přesně jsem věděla, co se dnes má stát. Dnes je ten den, kdy moje máma zemřela. Měla bych možná začít panikařit, ale nějak jsem toho nebyla schopná. „Mami?" ozvalo se po dočtení pohádky mé mladší já „Ano beruško?" zeptala se máma „Má všechno dobrý konec jako v pohádce?" na mou otázku se na mě máma zaraženě podívala „To víš že jo miláčku" zalhala mi. „Půjdu teď udělat něco k večeři, pohlídáš na chvíli svou sestřičku?" sundala mě ze svého klína a má mladší verze okamžitě přikyvovala „Kdyby se cokoliv dělo, tak mě zavolej" pohladila mě po vlasech a zamířila do kuchyně a já ji následovala. Věděla jsem totiž co má mladší verze bude dělat. Jen co za sebou zavřela máma dveře svezla se k zemi a začala plakat. „Mami?" klekla jsem si k ní a došlo mi, že asi tuší co se dnes má stát. V tu chvíli jí ale úplně zčernaly oči. Pevně k sobě stiskla víčka „Ne" zašeptala a když oči znovu otevřela, tak je zase měla normální modré barvy. Otřela si oči a vyskočila na nohy. Její černé oči mě úplně zarazily. Nepamatuji sí že bych je někdy v dětství viděla. Postavila jsem se a sedla si k dřevěnému stolu a pouze sledovala jak máma vaří. Po chvíli jsem uslyšela zvuk odemykání dveří. Zvedla jsem se od stolu a šla se podívat co to bylo. Ještě než sem se dostala z kuchyně věděla jsem o co se jedná, protože jsem uslyšela svou mladší verzi, která křičela jen jedno jediné slovo „Tatí" byl to veselý křik.
Táta mou malou verzi donesl v náruči do kuchyně a dal mámě pusu. „Tak jak dneska bylo?" zeptal se a posadil se se mnou na židli. Nevím proč a ani jak, ale nějak sem v sobě ucítila prázdno. Do očí se mi draly slzy. Uvědomila jsem si, že jsem úplně na tuhle pěknou chvíli zapomněla. Po tom všem co se kolem mě teď dělo, jsem vytěsnila i ty pěkné věci co se mi stali. Měla jsem chuť se na tátu vrhnou do obětí a vyplakat se mu na rameni, ale věděla jsem, že hned jak bych se ho dotkla, má ruka by prošla skrz.
Utekla jsem z domu. A posadila se na schody „Castieli!" zakřičela jsem „Vem mě domů!" zkusila jsem to znovu. Avšak žádná zpáteční odpověď. Objala jsem se pažemi a všechno to na mě nějak dolehlo. Až když jsem se trochu uklidnila rozhodla jsem se že se naposledy půjdu podívat na svou rodinu, kde jsme ještě všichni živí a zdraví. Takhle si to chci pamatovat. Vyšla jsem pomalu schody a zamířila jsem si to do Máliina pokojíčku. Nahla jsem se nad postýlku a pohladila to malinké miminko po hlavičce. Poté jsem zamířila do máminy ložnice a poklekla k ní. Políbila jsem jí na čelo „Děkuju za všechno co si pro mě u dělala, i když sem nebyla tvoje" vydechla jsem a zamířila k sobě do pokojíčku, kde jsem se tulila k tátovi, který měl o hrudník opřenou knihu. Byl to nádherný pohled. Na chvíli jsem se k posadila k jejich nohám a usmála se. Jenže pak jsem uslyšela křik a věděla jsem že to začalo.Chtěla jsem utýct, ale nešlo to. Nemohla jsem se ani pohnout. „Co to?" nechápala jsem. Za zády se mi objevil Castiel „Ještě že už si tu, už to začalo" vydechla jsem, ale on se na mě jen podíval „Ty to ale musíš vidět" chytil mě za rameno a přenesl nás do pokojíčku. „Já nemůžu" podívala jsem se na něj zděšeně, ale on jen bezlítostně stál. A pak to bylo všechno tak jak si pamatuju. Máma, kterou něco škrtí a tiskne ke stropu, zděšený výraz mého táty a nechápavý výraz mé malé vezre, která neví jestli křičet nebo plakat, protože viděla svou noční můru.
Ve mě se začali místit snad všechny pocity. Všechno jsem to prožila znovu a bylo to snad ještě horší. Viděla jsem totiž všechno. I to co už jsem jako dítě nemohla spatřit protože mě táta nesl ven. Už asi nikdy nezapomenu na ten poslední pohled na mámu, co mi Castiel ponechal. Padla jsem na kolena a jen nechala pláč a bolest jít ze mě ven. V tu chvíli mi Castiel položil ruce na čelo a my se znovu přenesli. Byli jsme u Bobbyho. Všichni seděli v obývacím pokoji a o něčem diskutovali. „Amy" vyjekl Dean jako první. „Toto byla první lekce, připrav se zítra na další" sotva to Castiel dořekl nahrnul se do mě vztek. Nehorázný vztek. Utřela jsem si oči a s nenávistí se na něj podívala „Ty parchante jeden" ohnala jsem se po něm, ale on se mé pěsti vyhnul. „To si říkáš anděl?" vyjekla jsem a konečně se mi ho podařilo udeřit. „Musela si to vidět" Chytil do rukou mou ruku, jako bych ho místo udeření chtěla pohladit. „Proč?" podívala jsem se na něj „Lítost a vztek jsou emoce. Musíme tě udržet na emocích. Jinak to špatně skončí" vysvětlil s klidem a pustil mou ruku protože si myslel, že sem v klidu „Co se sakra stalo?" ozval se Sam „Nic" téměř sem to zavrčela „Vypadni odsud a už se nevracej, nebo si najdu způsob jak zabít anděla. A z žádnou další lekci nepočítej" otočila jsem se zpět ke Castielovi „Vypadni" zakřičela jsem a když zmizel, tak jsem utíkala do svého pokoje. Práskla jsem za sebou dveřmi a zamkla je aby nikdo nemohl dovnitř.
Do konce dne za mnou byli ostatní, klepali a snažili se dostat dovnitř, ale já nikoho z nich nechtěla vidět a ani slyšet. Musela jsem si to urovnat nejdřív sama v sobě.