Tell me why ✔

17.

Zrovna jsem byla ponořená do svých snů, když mě z nich probudí můj mobil. Vylekaně pohlédnu na neznámé číslo. Vyklepaně to zvednu a přiložím si to k uchu. ,,Prosím?" kuňknu.

,,Dobrý den, mluvím s dcerou paní Mitchell? Emily Mitchell?" ozve se příjemný dámský hlas.

,,Ano. Stalo se něco?" v krku se mi vytvoří knedlík a žaludek se mi scvrkl jako rozinka.

,,Vaše matka dostala vnitřní krvácení a teď je na sále. Bylo by lepší, kdybyste se sem nejlépe ihned dostavila." ihned po tom, co mi toto řekne mi vypadne mobil z ruky. Omámeně koukám před sebe, dokud se neozve hlas té sestřičky. Omluvím se ji a rychle to ukončím. Dám vědět Kyleovi a rychle se převléknu.

,,Em, co se děje?" koukne na mě starostlivě Kyle hned, jak k němu nasednu do auta.

,,Mamka je na sále." vzlyknu. ,,Prosím, už nastartuj."

Kyle mě poslechne a do pěti minut jsme u nemocnice. Ani na něj nečekám a rozeběhnu se dovnitř. ,,Anna Mitchell." řeknu udýchaně paní za pultem.

,,Je stále na sále. Někde se tu posaďte a vyčkejte na lékaře." řekne bez toho, aniž by odtrhla pohled od svítící obrazovky počítače.

Udělám tedy, jak řekla a sednu si na jednu volnou židli. Kyle mě po chvíli dožene a sedne si vedle mě. ,,Tak?" koukne na mě zvídavě.

,,Pořád stejný." pokrčím rameny.

--------------------------------------------------------

Už to jsou dvě hodiny, co tu jen sedíme a čekáme. Z nervozity se mi začne sama od sebe klepat pravá noha. Kyle si toho zřejmě všimne, protože mě chytne za ruku a tím mě trochu uklidní. Najednou se na chodbě objeví mladý doktor, co si to vykračuje přímo k nám. ,,Mitchell?" zvedne jedno obočí. Rychle vylítnu na nohy a nervózně přikývnu. ,,Vaše matka měla vnitřní krvácení. Pravá plíce se znovu protrhla a bohužel jsme na to přišli pozdě. Je mi to opravdu moc líto, ale vaše matka to nezvládla. Je mi to líto." v té chvíli se mi zatočí svět a podlomí se mi nohy.

,,Emily!" vyhrkne Kyle a rychle mě chytne. ,,Chceš vodu?" pomůže mi si sednout a klekne si přede mě.

,,Kyle, ona je mrtvá." vzlyknu. Okamžitě si mě přitáhne do náruče a já se naplno rozbrečím.

,,Já vím, já vím." šeptá pořád dokola.

--------------------------------------------------------

Unaveně položím klíče na linku a otočím se na Kylea. ,,Dáš si čaj nebo-" zlomí se mi hlas a abych zase nespadla, opřu se o linku.

,,Emily." dojde ke mně Kyle a přitáhne si mě do objetí. ,,Co takhle, kdyby sis lehla a prospala se?" navrhne mi klidným a milým hlasem. Jemně přikývnu a rozejdu se ke svému pokoji. Lehla jsem si a Kyle mě přikryl dekou, do které jsem se pořádně zachumlala.

,,Lehneš si ke mně, prosím? Na chvilku." zamumlám ospale. Nedočkám se odpovědi a hned ucítím příjemně hřející a vonící tělo, co si mě k sobě přitáhlo.

,,Prospi se, princezno." zašeptá mi do ucha. Po těchto slovech se přesunu z kruté reality do krásné říše snů.

------------------------------------------------------

Ocitnu se v prázdné místnosti s dveřmi přímo přede mnou. Opatrně se chytnu kliky a zmáčknu. Dveře zavržou, ale otevřou se. Překročím práh a ocitnu se na nemocniční chodbě. Otočím se zpět na ty dveře, ale ty jsou otevřeny a přímo naproti mě stojí postel, na které leží má matka a usmívá se. Najednou pohlédne za mě, úsměv ji spadne ze rtů a začne lapat po dechu. Podívá se mi do očí a pak naposledy vydechne.

Vyděšeně se otočím za sebe a spatřím svého otce. ,,Je to tvoje vina! Zemřela kvůli tobě! Couro!" křičí. Pak se napřáhne a uhodí mě. Pod jeho sílou spadnu na zadek. Najednou se přede mnou objeví Kyle a snaží se mě bránit. Oba něco křičí, ale já jim nerozumím. Pak otec vytáhne zbraň a beze slova ho zastřelí.

Popadne mě záchvat breku a vyděšeně pohlédnu na tu zrůdu, co to způsobila. ,,Ale, ale... Princezna je na dně? Jak nečekané." ozve se vedle mě počítačový hlas. Vedle mě totiž stojí postava zahalená v tmavé mikině a bez obličeje, co v ruce drží mobil. ,,Byla si nicka, jsi nicka a budeš nicka." zašeptá mi do ucha. ,,Dopadneš jako tvá matka." řekne. Tyhle slova mě probudí.

Celá zpocená se zvednu do sedu a snažím se pořádně nadechnout. Podívám se vedle sebe, ale Kyle tu nebyl. Celá zmatená se vydám dolů. Dojdu do kuchyně, kde spatřím Kylea, jak si prospěvuje s rádiem a u toho dělá jídlo. ,,Si vzhůru." všimne si mě a nervózně si odkašle.

,,Nevěděla jsem, že umíš zpívat." prohrábnu si své vlasy.

,,Neumím. Jen jsem si pobrukoval. Dáš si oběd?" zamluví to a zvedne jedno obočí.

,,Oběd?! Kolik je hodin? Bože, musíme do školy!" pohlédnu na hodiny a zjistím, že je poledne.

,,Klid. Volal jsem do školy. Říkali, že můžeš zůstat doma, jak dlouho chceš. A já jsem nemocný." lehce se usměje, ale pak zvážní. ,,Jak ti je?" celým domem nastane hrobové ticho. Sípavě se nadechnu a sednu si na barovou židli.

,,Já vlastně ani nevím." povzdychnu si. ,,Chci říct-" zarazím se a pohlédnu na své nohy. ,,Jak se cítí člověk, co ztratí oba rodiče? Nevím, jak se mám cítit. Zdála se mi hrozná noční můra, ze které jakoby mě něco zevnitř zabíjelo. Jen si na to vzpomenu, chce se mi zvracet. A navíc-" znovu se zaseknu. ,,Mám pocit, že ta noční můra ještě neskončila." zašeptám a steče mi jedna neposlušná slza.

,,Udělal jsem palačinky. Nic jinýho totiž neumím." prolomí Kyle ticho a postaví přede mě talíř s jednou palačinkou. Jeho slova mě rozesmějí a taky se mi trochu začnou sblíhat sliny.

,,Kyle, ty jsi vážně ten nejlepší kluk na světě. Děkuju." vděčně na něj pohlédnu a pak se pustím do jídla.

Chudák paní Mitchell... Jinak líbilo?