Tell me why ✔

10.

Dnes to je poprvé, co jsem vešla do hlavní budovy školy a věděla, že tu jsem správně. Za tu krátkou dobu se mi tu stalo hodně špatných věcí, ale to ke střední patří, takže se s tím musím vypořádat. Život není jen růžová cesta s rájem na konci. Tak to je.

,,Hej, Em! Čau." doběhne k mé skříňce Kyle. Podívá se na mou tvář a zbledne. ,,To ti udělal Ian?!" zatne pěsti a pořádně si mě prohlídne. 

,,Byla to jen facka a tohle je malá modřinka. To nic." usměju se na něj a vyndám si potřebné učebnice. 

,,Fackou to většinou začíná. Co bude pak?! Pěstí?!" vyjekne a na čele se mu objeví roztomilá žíla.

,,Kyle, uklidni se. Už se to nebude opakovat. Řekla jsem to jednomu učiteli a on si s ním promluví. Nemusíš se o to starat." protočím očima a nasměruju si to ke své třídě. 

,,Jasně, že musím! Jsi moje kamarádka! Záleží mi na tobě." rozmáchne rukama a nevěřícně se na mě podívá. 

,,Prostě to nech být. Uvidíme se na obědě." věnuju mu jeden uklidňující pohled a sednu si do lavice.

------------------------

Už mám po škole a Kylovi jsem řekla, že si jdu pro něco do knihkupectví, takže jsem využila času a zašla k Tomymu. Zrovna stojím před jeho bytem a přemýšlím, jestli nedělám chybu. Když na to někdo přijde, mě to tak neublíží jako jemu. Nechci riskovat jeho budoucnost. Zvednu ruku, že zaťukám, ale nakonec si to rozmyslím a radši se otočím k odchodu. ,,Emily! Pojď dál." uslyším za sebou. Pomalu se otočím a tam spatřím jeho zase v těch jeho teplácích. Jak já miluju ty jeho tepláky....

,,Myslela jsem, že nejsi doma, tak jsem chtěla odejít." zalžu a vejdu dovnitř.

,,Asi jsem tě neslyšel klepat. Jen jsem slyšel vrzání prken na chodbě. Jaký si měla den?" usměje se na mě a přitáhne si mě do polibku. 

,,Nuda, ale jinak dobrý. Co ty? Máš hodně práce?" zvednu obočí a rozhlídnu se po jeho pracovním stole.

,,Jen jeden test. To opravím večer. Nedáš si něco?" mávne nad tím rukou a přejde ke kuchyni. Jen záporně zakroutím hlavou a nervózně si přešlápnu na místě. ,,Děje se něco?" starostlivě se na mě zamračí a přejde zpět ke mně.

,,Jen mám strach. Neměla bych sem takhle chodit. Kdokoli sem může přijít. Nechci, aby si měl problém." povzdechnu si a svěsím ramena.

,,Já vím. Taky mám trochu strach, ale chci s tebou být. Prostě jen přetrpíme ty dva roky a pak budeš na vysoký a vše bude v pořádku." pohladí mě po ruce.

,,Prostě se takhle necítím v bezpečí. A navíc ani nevíme, jestli to je opravdový." šeptnu. 

,,Je. Věř mi. A abych ti to dokázal, tak ti něco dám." lišácky se usměje a přejde ke své brašně. ,,Zavři oči." rozkáže mi a já poslechnu. ,,Natáhni ruku a otevři dlaň." řekne další instrukce a zase poslechnu. ,,Můžeš otevřít." řekne, když položí něco studeného do dlaně. Pomalu otevřu oči a spatřím malý svazek klíčů.

,,Co to je?" zvednu podezřívavě obočí.

,,Klíče. Jeden je od vchodu, druhý od bytu a třetí je takový malý dárek. Protože se bojíš tu být, koupil jsem chatu, kde se můžeme scházet. Není odsud daleko, je v lese a nikdo poblíž tam není. Jen my dva." řekne a já celá rozradostněná se mu vrhnu do náruče.

------------------------------------

Když jsem přišla domů, hodila jsem tašku do kouta a skočila do postele. Byla jsem tak unavená, že si mi sami od sebe zavíraly víčka. Pak mi ale pípl mobil, tak jsem ho čapla a koukla se, co se děje. Někdo si mě chtěl přidat na Twitter, tak jsem mu to přijala. Samozřejmě jsem se hned šla podívat na jeho profil. Neměl žádnou profilovku, jen dva twetty (nevím, jak se to píše). První byl klasika, ale u druhého mě lehce zamrazilo. Několikrát za sebou jsem si ho přečetla, dokud jsem nepochopila, že se mi to opravdu nezdá. Vážně to tam bylo....

Přijde mi nechutný, když někdo chodí se svým učitelem. Blé!

Znovu jsem si to přečetla, ale pak se mi zamotala hlava, tak jsem ten mobil zahodila a radši se snažila usnout. Rozhodně to nebylo myšlený na mě a Tomyho. Nikdo o tom neví, takže je to nemožný. Prostě to není pravda. Jen náhoda.

Názor? Jinak, už je to desátá kapitola!!! To to letí!