Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

36.

Hlubokou nocí se kolem lesů, kde jindy žádný člověk ani nevkročil, pomalu loudal povoz tažený koňmi, na kterých byla poznat dlouhá a hlavně namáhavá cesta. Tmou se ozývala dřevěná, plechem obitá kola jedoucí po hrbolaté cestě plné štěrku.
Kočí pomalu usínal, hlava mu klimbala ze strany na stranu a když už zavíral oči, tak dalším nárazem kola o kámen zvedl hlavu a popohnal dva vraníky, kteří museli táhnout povoz plný zlodějů a nájemných vrahů.

Noc byla klidná, občas se v lese ozvala divoká zvěř, či houkání sovy, ale to nebyl důvod k zastavení. V lese podle zvěstí žili vlci, kteří s lidmi neměli slitování, a proto kočí znova popohnal koně, aby přidali do kroku.
Dlouho se nic nedělo, sova v lese utichla a poblíž, ve vysokých trávách něco zašelestilo.
„Určitě jakýsi zajíc." zamumlal si kočí a věnoval se dál cestě, na kterou mu svítila malá petrolejová lampička zavěšená na tyčce, která byla po boku jednoho z koní. Houpala se ze strany na stranu a plamínek v ní zuřivě plápolal.
Muži se klížily zraky, byl vyčerpaný a nechával se pomalu strhávat únavou. Kola a celý povoz vydával monotónní zvuk, který kočího každým okamžikem uspávaly, nebýt věci, která mu proběhla skoro až před nosem.
Prudce zatáhl za otěže, a když se koni zastavili, začal se ohlížet, co přes cestu přeběhlo.
Nikde nic.
Muž si protřel unavené oči s domněním, že to byl přelud, ale dříve než stihl dát vraníkům pokyn, aby se povoz zase rozjel, tentokráte kolem prosvištěl šíp.
Koni se splašili, povoz se roztřásl, čím se všichni zloději probudili a zmateně po sobě pokukovali.
Oba vraníci se vyzdvihli na zadní nohy a zběsile vychazovali kopyty.
„Prrr! Prrrr!" snažil se vyděšený kočí koně uklidnit, ale nebylo mu to platné. Koni se od vozu utrhli a když se ve vzduchu objevil šíp druhý, splašeně začali utíkat pryč, nehledě na křik kočího zmizeli ve tmě hlubokých lesů.

Z vozu vyskákali zloději v pravou chvíli, aby spatřili pětici postav běžící z hustých keřů na štěrkovou cestu.
Jeden z nich vystřelil další šíp a zastavil se v křovinách, zatím co zbylí čtyři doběhli ke zlodějům. Měli na obličeji černé masky, přes které žádný zloděj ani vrah nemohl spatřit tvář.

Sabrina stiskla Samovu ruku, a o pár kroků ucouvla, neboť se záhadné postavy stále přibližovaly. Sam držel v levé ruce katanu a očima kmital ze strany na stranu.
Pár zlodějů se dalo zbaběle na útěk.
  Studeným vzduchem krajiny proplul další, jeden z mnoha, černých šípů, který dopadl těsně vedle jednoho mladíka kousek od Sabriny a Sama.
Sabrinu to znepokojovalo, měla strach, nejvíce ale o Sama, než o sebe. Na pravé straně hlavy, pečlivě obvázané, jí tepala ostrá bolest, procházející celým tělem, na kterou teď nebrala ohledy. Byla nájemnou vražedkyní se skvělými schopnosti, ale teď nevěděla, co dělat...
Vlastně za celou cestu dospěla k jednomu rozhodnutí.
Nač se trápit minulostí, když před sebou času dost? Nač naříkat, když mohu místo pláče bojovat?  Proč nepřevzít pochodeň, místo nic neřešící pomsty? Proč jen nežít, za něj...? Za Sebastiana.
Tohle všechno se Sabrině honilo hlavou, a ne ne myšlenku zahnat, vlastně ani nechtěla, přišlo ji to správné.

Pustila se Samovy ruky a z pod černého pláště vytáhla malou dýku, jež vždy nosila u sebe a napřímila se do bojového postoje.
„Budeme bojovat. " pronesla tiše, za všechny, co s ní tu a teď stáli.
Jestliže jsou všichni zloději a vrazi, musí se spojit a neznámé zahnat, tedy pokud se chtějí na místo určení dostat živí...