Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

5.

Hned jak otevřel staré dřevěné dveře, čekalo ho malé překvapení.

V koutě se krčila vyděšená dívka.
Sebastian nevěděl co dělat, ale pro jistotu zavřel dveře, aby mu neutekla.
"C-co jsi zač?" zeptala se rozklepaná dívka a koukala na chlapce.
"Jmenuji se Sebastian." odpověděl a popošel blíž k dívce. V ruce stále držel štěně, které se snažilo vyškrábat z jeho náruče.
"Co-co tu dě-dělám?" koukla na něho a rukama si chytla kolena.

Sebastian si k ní klekl a pustil štěně. Dívčin pihovatý obličej se schovával pod vlasy a její oči zářily v šeru snad tou nejmodřejší barvou, jakou kdy kdo viděl.
"Vzpomínám si, že jsem byla na srazu zlodějů a pak už-už nic." zvlykla dívka a koukala na Sebastiána.
"Přepadli nás... Skoro všichni umřeli." usmál se pod tou vzpomínkou.
"Zachránil jsem tě." dodal.
Dívka se stále třepala, ale později, jakoby ji v hlavě něco přebliklo a bez nějaké známky strachu se postavila a přišla k Sebastianovi.
"Děkuji." řekla skoro neslyšně a vyšla ven ze dveří.
Sebastian se hned otočil, nechápajíc její chování.
"Kam to jdeš?" skřikl na ni.
Neodpověděla a kráčela pryč.
"Aspoň jméno mi řekni!" zakřičel na ni znovu.
Dívka se najednou zastavila a zpátky se otočila.
"Sabrina." odpověděla a rozběhla se pryč.

Najednou se začalo něco motat kolem Sebastianových nohou.
Ano, bylo to to bílé klubko chlupů.
"Takže Sabrina." řekl si sám pro sebe a chytil štěně, aby mu neuteklo.
"Budu ti říkat Jack." usmál se a vešel zpátky do úkrytu.
**

O rok později...

Sebastian seděl na betonové zídce a přemýšlel o tom, co by mohl dělat.
Na Sabrinu skoro zapomněl.
Jackovi sehnal nějaké maso a sám už byl taky nasycený.

Od tud viděl skoro na celé město. Rád sem chodíval. Zítka nebyla ani tak zítka, ale obrovská zeď ohraňučíjíc město. Přesně věděl, jak se dostat nahoru.

Z jeho přemýšlení ho vytrhl křik nějakého muže.
Když se rozhlédl, všiml si, že pod ním kdosi stojí a nadává.
"Okamžitě slez dolů!" řval na něho.
Sebastian se ušklíbl, ale nehodlal toho muže poslouchat.
"Zavolám policii ty zloději! Včera jsem tě viděl, jak si ukradl jídlo s obchodu!" řval na něho naštvaně.

Sebastian se zamračil. Ach ano... To byla jedna z těch nepovedených misí. Zrovna tehdy ho pár lidí pronásledovalo až ke staré chatrči.
Proto se přemístil do opuštěného domu, který byl odsud pěkně daleko. Ale věděl, že ho tam bude vítat jeho pes a proto se tam vždycky rád vracel.

Neřekl ani slovo a uvázal si šátek kolem hlavy tak, aby mu nebylo vidět do tváře.
Zrovna, když muž začal křičet na celé kolo, se postavil a vydal se 'domů'.
Nadechl se a rozběhl se po zítce.
Miloval běh a proto si to užíval. Muž ho sice chvíli pronásledoval, ale hned to vzdal.
Sebastian totiž běžel jako střela a proto nebylo možné ho ani spatřit. A i kdyby ho někdo viděl, zapamatuje si jen černé kalhoty a šedé tričko, které měl na sobě. Byl rychlý.

Jeho oči se rozzářily, když doběhl do cíle. Rychle slezl dolů a pospíchal do domu.
Ještě se rozhlédl, aby měl jistotu, že ho nikdo nesleduje.