Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

2.

Podařilo se mu usnout, ale nespal dlouho. Moc spánku nepotřeboval.
Probudil se uprostřed noci.
Spal ve staré chatrči na kraji města, která je od náměstí dost daleko.
Byla tu zima, ale na to si mladý zloděj už dávno zvykl.

V chladné noci vyběhl potichu ven, kde ho mráz pohladil po tvářích.
Nikdo ho nemohl slyšet, nenosil boty (ani nevěděl, kde by je sehnal), proto běžel nesmírně potichu a rychle.
Někteří stejně staří lupiči mu říkali 'Noční Běs'.
Tahle přezdívka se k němu nesmírně hodila.
Běžel na druhou stranu města a přesně věděl proč.
Každou úplňkovou noc se ve starém opustěném baru scházeli zloději. Měnili mezi sebou odcizené věci a užívali si vlastní zábavy. A dneska měsíc zářil jako pouliční lampa.

Těsně před cílem si uvázal šátek na obličeji, což byl jeho zvyk, protože ho bez něj nikdo neznal.
Chytil brašnu do ruky a rozběhl se.

Je na místě...
Uvnitř v baru byl hluk a kdyby jen v opuštěné čtvrti žili lidé, určitě by všechny vyhnali.
   Chlapec chvíli oddychoval od běhu a potom zabušil na dveře, kde to všechno najednou ztichlo.
Uslyšel pár kroků směřujících ke dveřím a potom zase ticho, kde by byl dokonce slyšet spadnout špendlík.
Dveře se pootevřely a malou škvírkou vykoukl pár zvědavých očí.
Hned jak spatřil onoho zloděje, dveře za hlastitého vrzání otevřel.
Sebastian vešel dovnitř a rozhlédl se. Bylo tam asi dvacet kluků, nejmladší měli něco málo přes sedm a ti nejstarší měli stejně jako Sebastian.
Hned jak se dveře zase zavřely, nastal stejný hluk jako před tím.
Zloděj se opřel o vedlejší zeď a koukal okolo. Byl lehce zmatený, proč je tu tolik dětí.., většinou jich tu bylo mnohem méně.
Nikdo si ho nevšímal.
Chvíli tam jen tak postával, než uviděl stejně starého kluka, který ho taktéž pozoroval.
Sebastian odvrátil svůj ledový pohled od něj a nasměroval hlavu na druhou stranu. V baru bylo teplo, za což byl Sebastian rád.
V prostorovém vidění ho spatřil, jak se k němu přibližoval.
Stále dělal, že si ho nevšímá,
povolil svůj stisk z brašny a ruku si přitáhl k boku. Přesně tam ukrýval svůj nůž.

Stejně vysoký chlapec se opřel o zeď vedle něj, nebezpečně blízko jeho odcizeného a jediného majetku.
Tušil, že má něco za lubem.
Ucítil lehký dotek, který by obyčejný člověk nepostřehl, ale Sebastian měl vycvičené všechny smysly. Taky to byl zloděj.
Už nevydržel předstírat, že si ho nevšímá a zakročil.
Během okamžiku, který byste nepostřehli, vytáhl svůj nůž a druhou rukou kluka chytil za tu jeho.
Přetočil se k němu a praštil s ním o zeď, od které v tu chvíli opadala omítka.

Všichni zloději okolo přestali mluvit a pozorovali, co se bude dít dál. Takové okamžiky milovali.
Sebastianovy oči planuly hněvem.
Jedna jeho ruka držela tu jeho u zdi a druhá držela nůž směřující ke krku toho zloděje.
"Blbý nápad, chtít okrást zloděje." procedil mezi zuby.
I když se to nezdá, zloději mají pravidla, která se musí dodržovat.
Jedno pravidlo znělo, že když zloděj okrade (nebo bude chtít okrást) zloděje, může ho ten druhý nemilosrdně zabít. Nikdo jiný nesmí pomoct. Takové drsné pravidla jsou u zlodějů běžné...
Ostatní chlapci začali skandovat slovo znázorňující smrt .
Tleskali a očekávali trest toho kluka, který vyděšeně kulil oči a snažil se dostat z pevného stisku Sebastiana. Měl stejný výraz jako žebrák, kterého potkal ráno.
Neměl žádnou šanci a moc dobře věděl, že umře. Teď a tady.
Už se připravoval, když v tom někdo vyrazil dveře z pantů.
Dopadly s dusotem na zem a ze tmy venku vběhli neznámí lidé.
Vypukl chaos.
Některým se podařilo utéct oknem. Sebastian pustil toho chlapce a chystal se taky uprchnout.
Ti neznámí měli nože a ničili všechno živé.
Smrtelné výkřiky se šířily celým městem.
Nemilosrdně zabíjeli. Všude byla krev a Sebastian neměl kam utéct.
Ti vetřelci se rozběhli k němu.
Jeden vytáhl ostrý nůž jako břitva a pokusil se ho bodnout do břicha.
Zloděj naštěstí stihl uhnout.
Ještě několikrát odskočil, ale nečekal dalšího, který mu nožem několikrát nebezpečně švihl před očima.
Trefil ho do dolní části obličeje a
ostrá špice nože rozřezala šátek jako nic a způsobila roztržení rtu.
Hoch se ale nevzdával.
Svůj nožík, který měl doteď v pravé ruce poslal na smrtelnou cestu. Nemohl se rovnat zbraním, které měli nepřátelé, ale věřil mu.

Rozpřáhl se a trefil neznámého do paže.
Ten okamžitě pustil svoji zbraň, která dopadla na kamennou podlahu.
Chytil se za paži a upadl na zem.
To byla jeho šance, už chystal vyskočit oknem, když v tom ho zasáhla prudká rána do spánku.
Zatmělo se mu před očima a poslední co ucítil byla rána do břicha. Upadl do bezvědomí a skácel se k zemi.