Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

16.

Jídlo tady nestálo za nic.
Sebastian nebyl vybíravý, ale kaše s chlebem mu už lezla krkem a proto, vždy po večerce se vypařil ukrást něco ze skladu pro velitele. Jako zkušeného zloděje ho nikdo nikdy nechytil.
Jednou si dokonce lokl i vína, které bylo ceněné a nesmírně drahé.
S tímhle přístupem se měl dobře.
Vojáky na cvičišti převažoval stále svou silou i ve zkušenostech v bojích. Ještě se mu nestalo, že by prohrál.
Dneska byl velký den.
Vybíralo se pár vojáků na výpravu.
Bylo jedno, jestli jsi vojín, nebo desátník, šanci měl kdokoliv.
Musel jen ustát v boji.

Sebastian se nebál, ale moc dobře věděl, že to bude obtížné.
Vždycky bojoval s chlapci na stejné úrovni jako byl on sám.
A teď? Má stát naproti desátníkovi a vyšších úrovní.
Ale přece jen se těšil.

Polovina lidí, co zde v armádě byla a chtěla se dostat na výpravu, kde bude jen deset z nich stálo v několika řadách na venkovním cvičišti.
Mezi nimi byl i Sebastian a upíral pohled na generála, který zrovna ukončil svůj proslov.
Ke konci dodal vyhlásil jména vojáků, kdo bude s kým bojovat a nakonec pravidla.
"Je zakázáno pokračovat v boji, když protivník leží na zemi." dořekl poslední pravidlo a popřál všem hodně štěstí.
Tím to všechno začalo.

Sebastian se ani nenadál, když už u něj stál chlapec připraven k boji.
I když byl menší postavy, třemi kroky dokázal protivníka shodit na zem a jakmile se postavil, zasadil mu konečnou ránu do spánku. Mladík se skácel k zemi a už se nepostavil.
Tenhle protivník přišel Sebastianovi až moc lehký.
Ještě se ani nezahřál a porazil v druhém kole dalšího.

Takhle to pokračovalo ještě nějakou chvíli, než se proti Sebastianovi postavil hubený kluk stejného vzrůstu.
První rána patřila onomu blonďatému chlapci, ale černovlasý se ji z klidem vyhnul a podrazil blonďakovi nohy.
Zvedl se poměrně rychle a stihl zasadit ránu Sebatianovi do hrudníku a později do nosu.
Usmál se, neboť to byl první kluk, kterému se podařilo černovlasého trefit.
Vyhýbali se útokům jeden po druhém, až to ostatním přihlížejícím (vypadlým) přišlo zdlouhavé.
Nakonec se přece jen Sebastianovi podařilo kluka poslat k zemi.
Udýchaný blonďák se zvedl, ale to co nečekal byla dobře mířená rána do obličeje.
Blonďák už to neustál a nohy mu vypověděly službu.
Sebastian si utřel krev z nosu, která se během boje spustila.
"Dobrá hra." usmál se poraženě kluk na zemi a pozoroval Sebastiana jak odchází na druhou stranu cvičiště.

Už jich zbývalo jen osm.
Jeden z vojáků, kteří hlídali ho poslal za chlapcem se světle hnědými vlasy.
Když k němu Sebastian dokráčel, kluk se otočil a ze široka se usmál.
"Sebastiane!" zajásal kluk.
Byl to James ze stejné kasárny jako byl Sebastian a i když s ním černovlasý prohodil pár slov, přátelit se s ním nechtěl.
Stále usmívající James se skrčil do bojové pozice a pozoroval Sebastiana, který jen stál a kdyby měl na vojenském obleku kapsy, určitě by v nich měl ruce.
"Nemysli si, že tě budu šetřit." otočil se Sebastian a prudkou otočkou při které zvedl nohu praštil Jamese do obličeje tak silně, že hnědovlásek vyplivl krev.
Trochu se usmál a při tom čekal, až se James připojí do boje.