Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

23.

Chlapec procházel mohutnou stavbou, v jeho očích obrovskou, kde ho doprovázel blonďatý muž, který mu teprve před chvílí sundal pouta.

Sebastian moc dobře věděl, že ho při obcházení domu někdo sleduje. A nebyl to někdo, bylo jich více. Nejméně dva.
Zatím ale nezamýšlel, zjistit, kdo ho sleduje.

"Zde bude tvůj pokoj." poklepal na tmavě hnědé, dřevěné dveře muž.
Sebastian kývl hlavou a ohlédl se za sebe.
"Vylez." zavrčel tmavovlásek a propaloval roh chodby pohledem, jakoby snad přes stěnu viděl. Nechtěná pozornost mu nedělala dobře.

Najednou z poza úkrytu vyšli dva chlapci. Očividně dvojčata, jenž mohla být o něco mladší než Sebastian.
"Máš výborný sluch chlapče." poplácal blonďák Sebastiana po zádech a mile se usmál.
"Tohle je Jack a Mike.
Jsou také zloději a před nějakým časem se k nám přidali. Věřím, že si budete rozumět." řekl muž a z konce chodby, kde se právě nacházeli se vydal zpátky, při čemž dva chlapci bez povšimnutí zmizeli.
"Mé jméno je Sebastian." zabručel chlapec a vydal se za mužem. Nelíbilo se mu, když ho oslovoval "chlapče".
"Těší mne Sebastiane, já jsem Wikmund." oznámil a ohlédl se na Sebastiana, který mu byl v patách.

--
Po namáhavé obchůzce dostal konečně svolení, pohybovat se po domě bez doprovodu.
Tato stavba Sebatianovi připomínala spíše hrad, než-li normální sídlo.
Cestou, co směřoval zpátky ke svému pokoji potkal spoustu mladých chlapců i dívek. Každý si ho pozorně prohlížel a očí, které Sebastian cítil na zádech se zbavil teprve, co se schoval do pokoje. Ovšem... Měl na sobě stále uniformu, což mohlo způsobovat onu pozornost?

Nečekal od toho žádný luxus, ale byl příjemně překvapen, když spatřil v místnosti postel a dvě skříně.
Okno mu připadalo jako hloupost, jenž by mohl nepozorovaně uniknout, i když se nacházel ve třetím patře.
Tato budova měla čtyři patra, zařízená podobně jako hotel.

Jeho pokoj se skládal jenom z jedné místnosti, ale i to bylo pro chlapce, který spal obvykle pod hvězdami jako nevídaný luxus.
Za celý den si připadal dosti vyčerpaný a proto bez dalšího uvažování a bez sundání bot ulehl do postele, která se skládala z pár dřevěných desek, staré matrace, povlečení a jedné tmavé hrubé deky.
Usnul téměř okamžitě, ale i přes to byl ve střehu kdyby se někdo odvážil vkročit do místnosti.

--
Probudilo ho až klepání na dveře.
Promnul si oči a vyskočil z postele, při čemž si uvědomil, že venku už je tma.
Otevřel dveře a za nimi spatřil hnědovlasého chlapce. Jeho tvář byla z půli schovaná ve stínu, tam, kde nedosahovalo světlo petrolejové lampy.
"Přišel jsem ti oznámit, že za chvíli bude večeře." usmál se a než se Sebastian stihl na něco zeptat, odešel.

Jeho pokoj se nacházel na konci chodby.
A navíc... Vůbec nevěděl, jak se dostat do jídelny. Sice kolem ní s Wikmundem šli, ale nedokázal si zapamatovat, kde.

Tmavovlasý chlapec se tedy vydal za dlouhou a hlavně neznámou cestou do jídelny.

Moc dobře věděl, že se musí ve společnosti prosadit. Protože se momentálně nachází na posledním stupínku "hierarchie". Všichni zloději se tímhle pravidlem řídí, všichni ví kde je jejich místo.
Nikdo ho ale nezná, což je možná výhodou.
Také nikdo neví, co dokáže...