Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

21.

Sabrina ležela na studené kamenné zemi v místnosti, kterou sdílela s dalšími dívkami.
Obrovská zima, vlhkost a zatuchlý vzduch.
Místnost bez jediného okna připomínající sklep, kde trávila mrazivé noci byla potopena ve tmě.

Sabrině stékaly horké slzy na promrzlou tvář.
Stará halena smrdící potem, byla jediná, co ji odděovala od kamenů studené jako led.
Důvod jejich slz byla nesnesitelná bolest, kdy by si nejraději vytrhala všechny vlasy, jen aby ji hluboké krvácející rány na zádech vyryté do masa nechaly spát.

Její trest za to, že si při drhnutí podlahy v celé budově na chviličku oddechla z vyčerpávající práce byl strašný.
Byla jako pes zbita bičem, až do té míry, kdy samou bolestí ztratila vědomí.
Bolest se nedala popsat a každou chvílí se ji zatmělo před očima.
Sebemenší pohyb způsoboval bolest, jakou si nikdo nedokáže představit. Pokud ji rány zahnisají, umře.
Ale přece jen myslela na jediné.
Na Sebastiana, který se dnes podle všeho měl vrátit z výpravy.
Všechnu tuhle bolest by podstoupila, jen aby ho viděla.

Pobyt zde, se ji už vepsal do tváří i ostatních částí těla.
Pohublá dívka, jež s nedostatku jídla lezla žebra i jiné kosti, vypadala otřesně.
Nemluvě o tom, že černé kruhy pod očima vzbuzovaly dojem mrtvoly a tvář ztratila svou kdysi opálenou barvu.
Kdysi hezká dívka, spíše připomínala smrt.

Za dveřmi stáli dva vyzbrojení vojáci a útěk byl doslova nemožný. Kdyby se o to pokusila, čekala by ji další obrovská bolest trestu.
I přes veškerou temnotu, co zatím zažila, viděla i světlo v podobě černovlasého chlapce se zelenýma kočičíma očima, na kterého neustále myslela.
Věřila, že když tohle přetrpí, bude hodna se s ním vídat.
Věřila, že jí čekají jen světlé chvilky a že odtud uteče.
Věřila, že je dost silná na to, aby tohle přežila.
Jediná možnost bylo právě věřit.

Třepaly se jí ruce a zuby o sebe nepříjemně cvakaly. Štípání, jakoby ji někdo upaloval zaživa, jenž cítila na zádech se nedalo vedržet.

"Sabrino..." zašeptal někdo.
Dívka oslepená bolestí druhou dívku nevnímala a třepala se dál s tvářemi napuchlými od slz.
"To bude dobrý." zašeptala ta osoba a pohladila ji po vlasech, které byly mastnotou slepeny k sobě.
Teplý dotek dlaní ji trochu uklidnil, ale nestačil k tomu, aby ji donutil něco říct.
Kdyby jen otevřela ústa, vydral by se z nich jen křik.
Najednou začala dívka sedící u hlavy Sabriny něco zpívat.
Řeči nerozuměla, ale hlas ji dodával pocit, že netrpí sama.
Když dívka přestala, Sabrina už ji stejně nevnímala.

Samou bolestí omdlela se slzami v očích a aspoň na chvíli si mohla odpočinout od nesnesitelné a celkově nepředstavitelné bolesti.
Byla ráda, že ji dívka aspoň trochu uklidnila.

Tahle kapitola je trochu depresivnější, než jsem doopravdy chtěla, ale snad vám to tolik nevadí... A omlouvám se. xD
Přísahám, že nebudou trpět dlouho :)

Doufám, že mi zde zanecháte hvězdičku, nebo komentář!
Loučím se, u další kapitoly zatím! ^^