Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

34.

Držela se za zraněnou ruku a utíkala pryč. Totiž, dokud si jí nikdo nevšimne, je v bezpečí... Přemýšlela, jestli ve skromném příbytku mají se Samem lékarničku, nebo aspoň něco, čím by zastavila krvácení. Každá kapka odrážela pohár života, který se pomaličku vyprazdňoval.

Bohužel za sebou nechávala na chodníku kaňky krve, které jako potůčky stékaly ze Sabrininy paže a slévaly se do jednoho.
Zatočila se jí hlava a na chvíli se zastavila. Svůj úkol splnila, ale z nenadání se objevil druhý, zákeřnější.
Zvedla unavený pohled ke třem mužům v uniformách. Nebyla ani překvapená.
„Sakra." zaklela potichu a nemotorně vytáhla meč z pochvy. Stále na něm byla krev.
„To je ona!" skřikl jeden z mužů a zamířil na nebohou Sabrinu puškou.
Vojáci.

Sabrina se zhluboka nadechla a meč si přehodila z pravé ruky, zraněné kudlou do levé.
S bojovým výkřikem se rozběhla proti mužům v uniformách. Měli určitě převahu, o tom není pochyb, ale bylo by proti její cti nechat se zajmout.  Zajista by ji čekala gilotina...
Meč se zablýskl v poledním slunci, když jím nemotorně máchla proti mužům. Jeden z nich se pobaveně zasmál a během okamžiku se v jeho ruce objevila šavle. Zbraň s pozlacenou rukojetí a velmi ostrým hrotem.
Sabrina se jen tak tak vyhla jeho útoku a dalšímu vykopla pušku z rukou. Měla jedinou výhodou, její rychlost a pružnost. Vojáci byli pomalejší, ale za to rozdávali tvrdé údery. Její vlasy tančily v rytmu větru a nohy zase v písni mečů prudce bijících o sebe. Ulicí se ozývaly údery kovu na kov, ale nikdo jiný než tři muži a zraněná dívka tady nebyl.
Bylo zvláštní, že nikdo na tu podívanou nepřišel.
Sabrina vykryla další úder a snad největší silou, jakou mohla vrazila ozbrojenému vojákovi s lysou hlavou a s hnědýma očima pěstí.
Muž se zapotácel a když se Sabrině podařilo udeřit ho znova, padl na zem s rozbitým nosem a zřejmě s lehčím otřesem mozku, jak sebou o kamenné kostky praštil. Nebyl však čas, vylít si na něm zlost, zbývali pořád ještě dva a na to Sabrina neměla dozajista sílu, vlastně čekala na vhodnou chvíli, kdy se dát na útěk.
Sabrina vykřikla jako zbitý pes, když se nestihla včas skrčit před ránou, která zasáhla žebra.
Mečem se ohnala kolem sebe, jakoby se je snad snažila odehnat a vyplivla krev, co se jí nahromadila v ústech.

Když si prohlédla oba dva muže, každého stojícího aspoň dva metry od ní, rozhodla se vzít nohy na ramena.
Jenže to nebylo tak lehké, jak si nájemná vražedkyně myslela.
Když už byla jen krůček od svého plánu, hnědovlasý, skoro až zrzavý muž zkřížil její únikovou cestu šavlí.
Na nic jiného, než výkřik se nezmohla. Bylo pozdě na manévr, který by jí pomohl se vyhnout. Bylo pozdě na zastavení... Mohla se jen dívat dopředu, na ostří šavle, které se nebezpečně zalesklo ve slunci za jejími zády.  Byla drobného vzrůstu a proto voják sehnutý dolů mířil zbraní přímo k Sabrininému obličeji.
Ale i přes to, že se nemohla vyhnout úplně, v té rychlosti se o to aspoň pokusila. Přece jen... Není konec, dokud se nevzdáš.

Ozval se srdcevroucí výkřik dívky, když proběhla nebezpečným ostřím. Vyhla se... Ale ne úplně.
Vzduchem se v tom zpomaleném záběru, co teď na vlastní kůži Sabrina pocítila prohnala krev. Půlka doteď nedotčeného, přeci jen špinavého obličeje utrpěla rýhu nejmíň půl palce hluboko. Však kůže nebyla jediná, co utrpěla.
Hnědovalsá dívka se chytla za oko a ukrutnou bolestí vykřikla znova. Byla to taková bolest, jakoby jste si nožem vydloubli oko. Pravda přitom nebyla daleko.
   Ale běžela dál, nezastavovala se. Kdyby ano, celé by to bylo k ničemu. A jediné co si přála bylo žít, nebo aspoň přežívat, než splní poslední přání Sebatiana. Takový byl podle ní, její úděl. Se slzami smíšenými s krví běžela skoro poslepu daleko od nich.

Najednou se před ní někdo zjevil. Zřejmě přiběhl z uličky naproti, ale to nemohla vědět.  Jediné, co si pamatovala byly ty karamelové oči plné strachu a bolesti, která jim ale nepatřila. Byly to oči, které moc dobře znala.

~
Tak! Máme tu další (trochu morbidní) kapitolu! Snad se Vám líbila, nezapomeňte na hvězdičku (ať vím, jestli to má ještě cenu) a nějaký ten koment!
Uvidíme zase u další! Mám Vás ráda, moji zlatí!