Mé jméno je Sebastian [DOKONČENO]

28.

Byla chladná noc, nebe bylo pokryto černými mraky a každou chvílí se schylovalo k bouřce.
Sebastian ležel na své staré posteli, avšak ani oko nezamhouřil.

Mezi temnými mraky občas vysvitl měsíc, který byl už v půli cesty na obloze.
Zrovna, kdy Sebastian pomalu upadal do říše snů, něco ho velice vylekalo, při čemž vyskočil z postele a s pod polštáře vytáhl svůj malý nožík.
To co ho vylekalo byla hlasitá rána pod ním, s níž se ozval hlasitý křik.
  Najednou celá budova jakoby obživla a zmatený černovlásek poslouchal jen hlasité kroky za dveřmi.
Bylo tu víc než rušno a křik se ozýval častěji a ve větším množství.

Sebastian otevřel dveře a jen tak tak se stihl vyhnout běžícímu chlapcovi před ním.
"Co se to děje?!" zastavil černovlásek dalšího chlapce s kuší v ruce.
"Byli jsme napadeni!! Není času nazbyt, musíme ochránit pevnost!" vykřikl udýchaně a skoro nesrozumitelně se dal zase do běhu.
Sebastian si všechno v hlavě urovnal a pospíchal za blonďákem, aby zjistil co se to vlastně děje.
Měl podezření, že by to mohla být armáda...
Seběhl celé schodiště až do posledního patra, kde spatřil ten krvavý masakr.
Chlapec se nemýlil, protože kousek od něho na zemi ležel mrtvý muž s vojenskou uniformou Anglické armády.
V hlavní místnosti, kde se nacházel východ byla teprve podívaná...
Desíteky vojáků přepadávaly překvapené a hlavně nepřipravené zloděje.
Na zemi ba i po stěnách byla krev a na podlaze v tom zmatku těla bez života.

Sebastian se jen tak tak vyhnul zásahu meče protivníka.
Byl to mladý voják s červeným šátkem na čele a s jizvou na pravém oku.
Černovalsý se začal smát a během okamžiku vyškubl mladíkovi meč ze sevření a vlastnoručně mu propíchl  hrudník.
Celý Sebastianův obličej byl od krve, což mu ale nedělalo sebemenší problém. Smál se jako smyslů zbavený a s nově získaným mečem se připojil do boje.
Byl jako stroj na smrt, jako kdyby byl přímo na tento okamžik vycvičen.
Ale i jeho úctyhodné schopnosti nebyly dokonalé.
Další muž v uniformě na něho v nestřežený okamžik skočil a zabodl mu kudlu do ramene.
Černovlasého chlapce to však netrápilo a bez známky sebemenší bolesti kudlu vytáhl a během okamžiku muži propíchl břicho.

Ze Sebastianovy rány se spustil proud krve. Zvedl se ze země a rozběhl se k východu.
Venku bylo vojáků a obyvatelů budovy stejně jako ve vnitř a měl co dělat, aby se přes ně nepozorovatelně dostal.

Měl nový plán...
Když už chtěl z bojiště utéci, spozoroval na zemi mrtvého muže. Když ze zvědavosti přišel blíže, došlo mu, že ten "muž" je Velitel... Kousek od něj se na zemi při měsíčním svitu, který zrovna vykoukl zpoza mraků, blýskal dlouhý stříbrný meč, jehož rukojeť zdobili dva spletití hadi se smaragdovýma očima.
Usmál se nad tím a meč bez váhání vyměnil za Velitelův.
"Já věděl, že jednoho dne bude můj." dodal a rozběhl se do temného lesa před ním.

Bohužel ho cestou spozorovalo pár vojáků, a ti se za ním hnali i přes les. Nemohl je setřást a tak pouze kličkoval mezi stromy až se nakonec objevil na kraji lesa.
Z nebe spadly první kapky deště.
  Za ním se ozval křik vojáků a proto se rozhodl běžet dál.
Před sebou viděl město. Na první pohled i přes úplnou tmu poznal, že je to město, u kterého před tím chvíli žil s vojáky.
A kam tak pospíchal?
Sebastian běžel do vojenského tábora. Dokonce už ho viděl v dáli.