Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 64.

Stáli jsme tam snad celou věčnost, než jsem se konečně odhodlal z jeho sevření utéct. Odtáhl jsem se a odstoupil od něj. Akai mě zkoumavě sledoval, ale nic neřekl.

„Co teď?" zamumlal jsem nejistě. Nebyl jsem si jistý, co udělat.

„Mám hroznou chuť," opět zrušil tu mezeru mezi námi a rukou mi sjel od kříže dolů, „si tě zase jednou hezky zřídit, je to dlouho, co jsme byli spolu." Rty mi sjel po uchu a zlehka skousl.

„Já bych dal přednost koupeli," namítl jsem nespokojeně, „Sotva jsem se vrátil z práce."

„Hmmm..." zahučel, ale pak se kousek odtáhl, obličej kousek před mým, „společná?" Olízl si ret. To byl nepříjemný obrat.

„Nevím, jestli je ta vana až tak velká," ušklíbl jsem se.

„A to vadí?" nasadil hadí úsměv a rukama mi sjel pod triko, aby ho vzápětí vyhrnul a stáhl mi ho. Bez protestů jsem se nechal, ale ten nápad s vanou byl stále příliš nebezpečný.

Akai bezohledně hodil triko na zem a prsty mi sjel po kůži.

„Chci si tě zase pečlivě přivlastnit," zavrněl.

„Přivlastnit? Nestačí ti, že jsem tě nevyhodil? A ke smíření vždycky patří sex?" odfrkl jsem si.

„Slova a činy jsou dvě věci, bratříčku. Sex je nejlepší způsob, jak ti připomenout, že se nemáš nikde tahat, a navíc je to příjemný způsob. Bojím se zeptat, co jsi ty dva týdny dělal. A navíc se ti zahojily všechny mé značky, měl bych udělat nové..." zamyslel se, „A opovaž se zase začít chovat jako osel."

„To má být co?"

„Zabedněný a tvrdohlavý. Je to dlouho, co jsme byli naposledy spolu, měl by sis to užít bez keců okolo." Poškrábal mě zuby na rameni a pak mě konečně pustil. Nic jsem mu na to neřekl a raději došel do koupelny, kde jsem začal napouštět vanu a trochu jsem se snažil dát do kupy, protože jsem byl stále nepříjemně zmatený z těch všech událostí. Zdálo se mi, že ani Akai se vším není tak povznesený, jak se snažil vypadat. Přes všechno to provokování z něj crčel neklid, což nebyl moc častý úkaz.

Tak nějak jsem ale doufal, že s tou vanou žertoval, ale moc jsem tomu nevěřil. Mohl bych stávkovat s tím, že se půjdu umýt později, ale jak ho znám, nejspíše by onu činnost provedl na nejbližším místě a pak do té vany se mnou šel stejně, čili bych si moc nepomohl.

Nepříčilo se mi ani tolik, že bych s ním měl být ve vaně, spíš že to v ní chce dělat. Velice originální.

Zastavil jsem vodu, když sahala do tří čtvrtin. Pohled mi sjel ke dveřím. Co kdybych se zamknul a nechal ho venku na ocet? Nejspíš by mi to dal pak pěkně sežrat. Ale v jednom měl pravdu: asi vážně nebyla chvíle na dětinské kusy. Ale stejně... Nepřišel za mnou jen proto, že má absťák a nebaví ho si ho furt jen honit?

Táhle jsem si povzdechl a odtáhl se od vany. V tu chvíli mě chytl zezadu, až jsem sebou překvapeně trhl. Otočil jsem k němu tvář s vyčítavým pohledem, ale on se tvářil spokojeně.

„Vzdycháš tu jak zamilovaná školačka," rýpl do mě, „Nad čím přemýšlíš?"

„Jestli se tu nezavřít a nenechat tě venku," odvětil jsem kousavě.

„To je docela bezcitné..." Káravě na mě pohlédl a chytl mi ruku. Dal si moje zápěstí ke rtům a skousl ho mezi zuby dost silně, aby to zanechalo otisk. Bolestně jsem sykl a otočil se k němu čelem. Zabodl do mě podivně vřelý pohled a konečně stisk zubů uvolnil. Dostal jsem docela chuť mu to oplatit, i když jsem věděl, že toho budu krutě litovat.