Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 60.

Zdál se být dost zmatený a nebyl moc komunikativní. Macecha měla obavy, tak ho dotáhla za chabých argumentů do auta a odvezla do nemocnice. Ani jsem si nestihl uvědomit, co se kolem děje a zůstal jsem u něj v bytě postávat sám.

Nebyl jsem si jistý, co udělat. Chvíli jsem nejistě přešlapoval na místě, ale pak jsem se rozhodl udělat trochu pořádek, protože na stole stále stály talířky s kousky dortu a káva. Ještě jsem nakrmil Shiro a pak jsem jel do nemocnice, abych zjistil, co a jak. Hádal jsem, že vzhledem k tomu, že se ještě nevrátili, to asi nebude jen o dvou stezích na tu ranku. Zavolat, abych zjistil něco víc, jsem nemohl, protože Akaiův mobil zůstal ležet na stole.

U recepce v nemocnici jsem se na Akaie zeptal. Celou věčnost hledala ta žena v databázi, než se jí konečně zadařilo.

„Měl by být na pokoji 208," oznámila mi a ještě mi milostivě sdělila, na kterém je to patře.

Byl jsem trochu nervózní, co si s tou hlavou udělal, že si ho tam nechali. V klidu jsem ale došel k němu na pokoj. Zaklepal jsem a vešel.

Uvnitř byla macecha a zrovna s ním něco řešila. Vyrušil jsem ji. Ne, že by mi to dralo srdce.

Akai měl hlavu ošetřenou. Sotva jsem vešel dovnitř, sjel ke mně nicneříkajícím pohledem.

„Proč tě tady nechali?" zeptal jsem se a došel k jeho lůžku.

„Lehký otřes mozku, nechají si ho tu na pozorování," odvětila macecha, než stačil Akai vůbec otevřít pusu.

„To ještě není tak hrozná věc..." zhodnotil jsem situaci. Akai si odfrkl a macecha se bez komentáře zvedla.

„Musím být ještě dneska zpátky, takže budu muset jet. Zavoláš mi, jakmile budeš moct, jo?" otočila se k Akaiovi. Ten jen slabě pokývl a s povzdechem zavřel oči.

Sledoval jsem ji, jak odešla a pak koukl zpátky na Akaie.

„Jak se cítíš?" zeptal jsem se a opřel se o kraj postele. Akai na mě pohlédl váhavě a znovu si povzdechl.

„Návštěvní hodiny by měly za chvíli končit, ne? Když přijdeš zítra, tak si promluvíme..." hlesl.

„D-dobře, tak zítra..." řekl jsem nejistě a vyšel z pokoje. Asi nebyla vhodná doba s ním diskutovat o tom, že návštěvní hodiny končí asi až za hodinu a půl. Navíc jsem měl pocit, že mi řekne víc, než jen jak ho bolí hlava.

Vyrazil jsem za ním hned po práci. Cestou jsem se ještě stavil k němu, dal Shiro něco do misek a vzal mu mobil, aby mohl pak zavolat matce, jak to po něm chtěla.

Byl jsem rád, že už se nemusím zdržovat u recepce a svižně došel k jeho pokoji. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel.

Akai seděl na posteli a znuděně koukal z okna. Skoro ihned mě ale zaregistroval a pousmál se.

„Už jsem se začal bát, že jsi na mě zapomněl," řekl. Ulevilo se mi, že už se zase chová normálně.

Neodpověděl jsem a hodil mu na deku mobil.

„Abys mohl zavolat mámě," vysvětlil jsem a sedl na kraj postele. Akai na mobil skepticky pohlédl.

„To nebylo nutný..." opáčil nepříliš nadšeně.

„Kdy tě pustí?" zeptal jsem se.

„No, prý by mohli už dneska večer, ale spíš až zítra ráno, prý pro jistotu."