Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 50.

Nehnutě jsem koukal za Akaiem, jak se bez dalších slov otočil a odešel poklidně pryč. Byl jsem z toho poněkud vedle, nedocházelo mi, co se teď mělo stát. Pohled mi padl na Shira, jehož překvapený výraz zmizel a změnil se na něco, co bych vyjádřil jako potlačované podráždění. Jeho pohled se střetl s mým.

„Nekoukej na mě, jako bys právě dostal kopačky," poznamenal, čímž mi připomněl můj nedávný vražedný záměr.

„O co ti jde?" zavrčel jsem podrážděně, „Ještě jsem nějak překousl tu noc, když jsem si myslel, že jsme byli opilí oba, ale..."

„Někdo má zase prořízlou pusu," hlesl nespokojeně a neklidně si prohrábl vlasy. Pohled stočil stranou, očividně přemýšlel, co odpovědět.

Sice jsem mu původně chtěl pošramotit ksicht, ale Akai mě poněkud vyvedl z ráže a zase jsem si jednou připadal jako idiot. Poslední dny byly fakt mizerný. Čím já si to zasloužil? To jsem byl v minulém životě sériový vrah? Kradl jsem chudým a bohatým dával?

„Nevím, co máte s Akaiem mezi sebou, ale buď tak laskav a nevyřizuj si to skrz mě," řekl jsem, když se neměl k odpovědi. Opět na mě pohlédl a povzdechl si.

„Neříkej mi, že spolu máte vážně nějaký románek. Vážný vztah."

„To není odpověď na mou otázku."

„Takže ano?" To nebylo o nic lepší, než se bavit s Akaiem. Odměřeně jsem na něj pohlédl.

„Spíš mi řekni, co jsi s ním měl ty."

„Už jsem ti své řekl. Každý se umí mstít."

„Takže až si někoho najdeš, mám se s ním vyspat, abych si to s tebou vykompenzoval?" Oh, to byl pohled. Naskočila mi husina. I ta dlouhá odmlka byla děsivá.

„Na čí straně jsi?"

„Na svojí...?" povytáhl jsem obočí, „Nebudu dělat nikomu z vás šaška."

„To není vždy nejvýhodnější strategie."

„Momentálně ano. Vyřiďte si to mezi sebou a dejte mi pokoj. Jak se to říká? Vy se tu porvěte a já s dovolením projdu? Tak nějak."

„Mohl bys toho ještě litovat."

„Chceš mi tady snad vyhrožovat?" ušklíbl jsem se, jako by mě po Akaiově výchově mohl tak snadno zahnat do kouta. Ne, vážně... Já už nevěděl, co si mám myslet. Jeden falešný ksicht za druhým...

„Pouze tě varovat. Tenhle postoj je nejsnazší cesta k tomu přijít o svého přítele i milence."

„Nedělej, že tě nějak zajímá, jestli se na mě všichni vykašlou."

„Akai ti právě mírně naznačil, že seš mu někde. Nerad bych se dostal do stejného bodu," odvětil jen, „Rozmysli si to." Dal ruce do kapes a rozešel se pryč. Nic jsem mu na to neřekl, pouze zaskřípal zuby, protože jsem si i za tím vzdorováním uvědomoval, že má pravdu. Jestli Shiro bude chtít rozpoutat válku s Akaiem, nebudu moci zůstat stranou. Už jen z toho důvodu, že mě do toho vlídně a ohleduplně zatáhl, aby se Akaiovi pomstil. A očividně v tom nějakým způsobem hodlal pokračovat.

Pomalu jsem se rozešel směrem k Nerovu bytu s myšlenkami roztroušenými všude možně. Nemohl jsem pochopit, proč najednou Shiro vyzbrojil, když před tím vyváděl, jakou má z Akaie hrůzu. Že by to byl jen další herec, kterému jsem nalítl a on se skrz mě dostal k Akaiovi? To se mi nezdálo být ono, alespoň ne úplně. I když... Mohl jsem si být ještě vlastně jistý čímkoliv, co mi má intuice říká?

Měl jsem nehoráznou chuť jít a praštit hlavou do zdi. Bylo toho příliš. Ani jeden mi nebyl schopen nic říct a pak chtěli, abych jim milostivě pomohl... S čím vlastně?

Ale na druhou stranu, Akai po mně chtěl jen to, abych se držel od Shira dál. Minimálně mě žádal jen o tohle. U Shira to bylo stejně, ale nějak se to převalilo v pomstychtivost. Nebo to byl záměr od chvíle, kdy zjistil, že s Akaiem spím?

Zavrčel jsem podrážděně, až se na mě kolemjdoucí podivně podívali. V tu chvíli mi to ale nemohlo být víc jedno. Mé chápání nastalé situace bylo víc než omezené a navíc jsem si pomalu začal uvědomovat, co Akai vlastně řekl. Že mně se Shirem žehná? No, větší bordel už v tom být snad ani nemohl. S takovouhle jsem se vážně nemohl opít a dolézt k němu jako minule, když mě poslal do háje. Ale vážně jsem si s ním musel promluvit, i když jsem z toho měl nemalý strach. Mohl jsem za ním jen tak dojít po tom všem? Nezdálo se to moc reálné. Ale co jiného...?

Zastavil jsem nerozhodně uprostřed chodníku, čímž jsem očividně zkazil náladu dalším pár kolemjdoucím, co mě museli obcházet.

Po delším váhání jsem změnil směr a pomalu se vydal zpátky. Jako by to nestačilo, muselo ještě začít poprchávat. A já neměl ani deštník, super. Naštěstí to ale nebyla velká průtrž mračen a zima taky nebyla.

Ušel jsem půlku cesty k Akaiovu bytu, ale pak jsem se zarazil, při pomyšlení na všechny možné scénáře. Nastala další dilematická chvíle, kterou jsem zakončil sednutím na mokrou lavičku a svěšením hlavy. Takovéhle situace mi prostě nedělaly dobře.

Promnul jsem si spánky a táhle si povzdychl. K mé mizerné náladě musel déšť ještě zesílit, ale vesměs už to bylo jedno, stejně jsem byl mokrý tak jako tak.

„Jsem idiot..." zabručel jsem si sám pro sebe. Tak mizerná situace a místo toho, abych dělal něco užitečného, jsem si zakládal na nepříjemné nachlazení a depku.

„To sis všiml až teď?" zareagoval kdosi na mou poznámku. Vzhlédl jsem poněkud prkenně a střetl se s Akaiovým pohledem. Co tady dělá?

Nic jsem mu neřekl, jen pohledem uhnul. Nebyl jsem schopen ze sebe vypravit jedinou větu, protože jsem se bál, že ze mě vypadne nějaká blbost, které bych pak mohl litovat. Ale zase na druhou stranu hrozilo, že se na to vykašle a půjde dál, což jsem taky nechtěl, když už jsme na sebe měli to štěstí. Trvalo by celou věčnost, než bych sebral odvahu a došel za ním. Rozhodně hrozilo, že bych se dřív pořádně nachladil v tom zatraceným lijáku.

„Um..."