Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 1.

DĚJSTVÍ PRVNÍ

No, dozvědět se, že se po smrti vaší matky bude otec znovu ženit není nic hezkého. Navíc, když jste problematické dítě a nevlastní matka z vás neustále dělá idiota. Ale co je nejhorší je, když tím získáte sadistického parchanta bez špetky soudnosti a rozumu jako bráchu.

Byl jsem zvyklý žít sám. Otec je doma jen opravdu málokdy, stále je venku kvůli práci. Teď se ale o svůj dům musím dělit s dvěma cizími lidmi. Udržuji si ale některé pokoje zamčené a dobře si schovávám klíče. Nepolezou mi všude, stačí, že mi vlezli do života. Navíc musím s Akaiem chodit i do stejné školy. Do stejného ročníku. Mám chuť ho zabít, nedělám si srandu, pouze představa vězení mě od tohoto činu drží dál. Stejně to tak cítí on vůči mě... Tak proč musím dělat poštovního holuba mezi ním a jeho drahou máti?

Vešel jsem do jeho třídy. On je v normální třídě a já jsem ve speciální, což je třída těch "lepších vrstev". Či spíše těch, kdo mají dost zazobané rodiče a alespoň nějakou mozkovou hmotu. Mohl by tam patřit i on, ale dává přednost sportům před školou a se známkami se nijak nepáře. Nemohl jsem mu ale třídu rozhodně závidět - byl to samý idiot.

Spatřil jsem Akaie, jak zase otravuje jednoho albína, bratra mojí kamarádky. Nebral jsem si servítky a bez sebemenšího pocitu viny či obav o jeho zdraví jsem ho s balíčkem praštil do hlavy. Ozvala se dutá rána. Akai hezky padl nazad, alespoň v takovýchto momentech se na něj dalo hezky koukat. Chvíli omámeně zíral do stropu a pak se pomalu zvedl.

„Ty parchante..." zavrčel a pohlédl na mě krvelačným pohledem. Nevymýšlím si, vážně byl krvelačný.

„Tohle ti posílá matinka," nevlídně jsem se usmál a podal mu balíček. Řekl jsem to tak, aby to slyšela celá třída. A ta se rozesmála, jako by šlo o něco extra. Říkám, idioti. Akai byl ale čím dál vzteklejší.

„Já tě jednoho dne zabiju, Taigo," řekl jak ohraná deska.

„Už se teším!" mrknul jsem na něj a vyšel ven. Akai mě ale tentokrát nenechal tak snadno zdrhnout, dohnal mě a stáhl na záchody. Tam mě přišpendlil ke zdi.

„To jsi přehnal, bratříčku," zavrčel.

„Fakt? Já jen chtěl udělat radost ostatním," usmál jsem se nevinně. Dost mě štvalo, že je o pět centimetrů vyšší. Dávalo mi to jistou nevýhodu.

„Bohužel nejsem ostatní." Přimáčkl mě ještě pevněji, až jsem měl problém dýchat. Sáhl jsem po kapesním nožíku a vytáhl ho. Stihl jsem ho jen škrábnout, byl rychlý. Na oplátku mi vytrhl jednu náušnici z ucha. Sakra hodně to bolelo.

„Ať už se to neopakuje. Ty další by byly bolestivější." Hodil náušnici na zem přede mě a povýšeně odkráčel, jak nějaká noblesní panička.

Držel jsem si krvácející ucho a nenávistně za ním hleděl. Parchant hnusnej, zabiju ho... Jednou... Vzal mi můj nožík, další důvod. Počkal jsem, až krvácení přestane a šel domů, ani se neobtěžoval s omluvenkou. Po cestě jsem si koupil nový nožík.

Když mě macecha uviděla s roztrženým uchem, začala vyvádět. Strachovala se a chtěla mi to vydezinfikovat. Taky jí zajímalo, jak se to stalo. Samozřejmě, že jsem jí nemohl říct pravdu, nevěřila by mi. Tak jsem se z toho nějak vykroutil a zavřel se v pokoji. Tam jsem si ucho sám ošetřil a svalil se na postel. Jediné, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet bylo, jak toho parchanta nenávidím. Alespoň že jsme nemuseli sdílet pokoj, ale moc velká výhra to nebyla, páč byl hned vedle a navíc byly naše pokoje oddělené dveřmi. Dřív jsem používal obě místnosti jako svoje, takže jsem tam měl dobrý průchod. Naštěstí jsem ale nezrealizoval svůj nápad dát dveře pryč a nechat tam udělat jen oblouk. Toho bych dnes krutě litoval. Takhle jsem ty dveře zamkl a nedal mu klíč, byť pochybuji, že on by chtěl se mnou udržovat nějaké styky.

Zapnul jsem si notebook a šel na facebook. Moje třída měla zrovna informatiku, takže jsem si chatoval se spolužáky. Ptali se kde jsem a já odpovídal, že mě to tam nebavilo, a tak jsem šel domů. Nebylo to tak daleko od pravdy, stejně jsem nad tím uvažoval už od první hodiny.

Nevím, jak dlouho jsem na noťasu byl, ale najednou se dole ozval Akaiův hlas. Vstal jsem a zamknul dveře do pokoje, jen tak pro jistotu. Jeho tvář bylo to poslední, co bych rád viděl.

Vrátil jsem se do postele k noťasu, ale poslouchal jsem, o čem se baví. Macecha nahodila moje ucho, ale Akai dělal neviňátko. Jako obvykle, před ní se tak dobře přetvařoval... Měl bych nahrát, jak se chová ve škole a pak jí to ukázat. Ta by koukala.

Slyšel jsem, jak prošel kolem mého pokoje. Na chvíli a se zastavil a pak pokračoval. Úplně jsem si dokázal představit ten spokojený úsměv, který se mu objevil na rtech. Sevřel jsem ruce v pěst a hleděl na dveře. Ty ve vedlejší místnosti se zavřely. Pustil jsem si nahlas hudbu, abych nemusel naslouchat jeho činnostem. Stejně by ale měl jít brzy na trénink a vrátit se by měl až pozdě večer. Bude klid.

Ale když nás zavolala macecha na večeři, byl doma.

„Nemáš mít trénink?" věnoval jsem mu chladný pohled. On se škodolibě usmál.

„Máme nemocného trenéra a není záskok, mám volno. Jsi rád, bratříčku?"

„Nedokážeš si představit jak..." Sešel jsem dolů po schodech, ale přidržoval jsem se zábradlí. Být na jeho místě, skopnul bych ho dolů. Seskočil vedle a pokusil se mi dát nožku. Věnoval jsem mu úšklebek a bezpečně sešel až dolů. Teď byla řada na mě. Dal jsem mu nožku a – spadl. Tiše jsem se zasmál a pláchl do kuchyně, než se stihl zvednout. Sedl jsem si ke stolu a usmál se na něj. Před máti si na mě nic nedovolí. Jen se s příslibem odplaty usmál a sedl si naproti.

„Táta je dneska zase dlouho v práci, ale zítra by to měl do večeře stihnout domů," usmála se a dala nám na stůl talíře. Pustili jsme se do jídla a mezitím jsme se s Akaiem jak malí fakani kopali pod stolem. Každou chvíli úpěl bolestí jeden z nás a pak zas ten druhý. Na jednu stranu to bylo komické.

Po jídle jsem ho ještě zkusil bodnout vidličkou do ruky, ale uhnul, bastard. I já jsem se dokázal ubránit těmhle jeho móresům.

Dojedl první a tak šel i první do koupelny. Byl jsem rád, alespoň jsem měl klid. Počkal jsem v pokoji, než jsem uslyšel, že se vrátil do toho svého a pak jsem pádil do koupelny. Nechal mi tam krásný vzkaz na zamlženém zrcadle: Těš se, pomsta bude sladká!

Ušklíbl jsem se nad tím a s úlevou se ponořil do vody. Bylo to příjemné, celý den byl hrozný, vlastně všechny poslední dny. Konečně jsem měl troch klidu. Ponořil jsem se až po nos a začal dělat bublinky.

Válel jsem se ve vaně asi tři čtvrtě hodiny, než jsem konečně neochotně z již studené vody vylezl. Nasadil jsem si kalhoty a přes ramena si hodil ručník. Vyšel jsem ven do chladné chodby. Přeběhl jsem k pokoji a otevřel dveře. No, čekal mě šok. Na posteli se mi válel Akai a hrál si se všemi možnými věcmi, co u mě našel.

„Co tady pohledáváš?!" zeptal jsem se vztekle. Škoda, že jsem u sebe neměl nožík. Ten měl u sebe taky on, vyhrabal mi ho z tašky. Investice do nich se mi vskutku nevyplácela.

„Co by, koukám, jaké koníčky má můj bratříček. Co dělá ucho?" usmál se a posadil se. Zavřel jsem dveře. Tohle by asi neměla matka slyšet.

„Díky tobě není úplně v pořádku. Škoda, že jsem neměl šanci tě doopravdy bodnout. A teď vypadni..." řekl jsem odměřeně. Akai vstal a došel až ke mně.

„A proč bych to dělal?" naklonil hlavu na stranu a usmál se jako neviňátko. Hleděl jsem mu pevně do očí. Nesnáším jeho výšku.

„Sám jsi psal, že pomsta bude sladká, nebo ne?" vykouzlil jsem další jedovatý úsměv.

„To je pravda, ale ta má bude sladší, bratříčku, to věř." Znovu mě přišpendlil ke stěně.

„Copak, stal se z vytrhávání náušnic tvůj nový koníček?" ušklíbl jsem se. Nedal jsem na sobě znát ani trošku z toho neklidu, který mnou lomcoval uvnitř. Nebyla to zrovna situace hrající v můj prospěch.

Sklonil se ke mně. „Není to špatné, ukaž mi piercing, co máš v jazyku," usmál se.