Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 6.

Ani mě nevzbudili rodiče, když vstali. Ti měli za to, že jsem byl také ve škole, takže dole začali dělat docela bordel a užívali si čas strávený spolu. Dlouho jsem to poslouchat nevydržel a strčil si do uší sluchátka. Poslouchal jsem hudbu, natažený na posteli a snažil se na nic nemyslet. Moc se mi to nedařilo. Hudba dokázala z části zahnat myšlenky, ale ne bolest. Byl jsem příliš ztrhaný na to, aby vstal, i když jsem měl už hlad a žízeň. Celé moje tělo bylo ztuhlé a bolavé. Musel jsem se po půl hodině i vzdát sluchátek, páč mě bolela hlava. Naštěstí se ale už oba chystali do práce a brzy vypadli.

Odhodlal jsem se vstát. Mohlo být něco málo po jedenácté. Pomalu jsem se došoural dolů a udělal si oběd. Sedl jsem si k televizi a znuděně hleděl na jakýsi film, ani nevím o čem byl. Po obědě jsem vyšel zpátky do pokoje, vytáhl batoh a narval si do něj pár věcí. Hodil jsem si ho přes rameno tak, aby mě to co možná nejmíň bolelo. Se vzkazem jsem se neobtěžoval, prostě jsem vypadl ven a s jistou úlevou kráčel pryč.

Vydal jsem se ke kámošům domů. Hodlal jsem u nich zůstat nějaký čas, stejně mi to už jednou nabízeli.

Sice byl ještě čas školy, ale každý z nich chodil na jinou, takže doma musel někdo být. Nemýlil jsem se. Dveře se otevřely a v nich se objevila hlava Akiry, nejstřelenější holky, co jsem znal.

„Taigo! Co ty teď tady?" zeptala se a pustila mě dovnitř.

„Bude vadit, když pár dní zůstanu?"

„Ne, jasně že ne!" zazubila se. Úsměv jsem jí oplatil a vešel dovnitř.

„Všichni jsou ještě ve škole, nám odpadly hodiny, táákže si užívám samoty. Tu mezi všema lidma jeden nemá..." zavrtěla dramaticky hlavou a skočila na gauč, „A proč ty nejsi ve škole? Máš být ve třídě s Renem, ne?"

„J-jo... Nechtělo se mi..." opatrně jsem se posadil do křesla, ale neopřel se, to jsem neriskoval.

„Je ti něco? Většinou býváš živější?" došla ke mně a s úsměvem se mi opřela o kolena. Upřela na mě obří hnědé oči. Ušklíbl jsem se.

„No jo, ty máš brýle! Pááni!" vydechla. Protočil jsem panenky.

„Ty jsi blesk, co?" ušklíbl jsem se a rozcuchal jí už tak střapaté hnědé vlasy. On uskočila a zasmála se.

„Ukážu ti volné lože, teda pokud nechceš spát na gauči," mrkla na mě. Vstal jsem, vzal si batoh a vykročil za ní.

„Už jsem tady dlouho nebyl..." řekl jsem a prohlížel si výzdobu. Krapet se obměnila.

„No, ty jsi stále odmítal tu bydlet. Co tě přiměno změnit názor?" Otočila se ke mně a šla pozadu.

„Ten parchant Akai..." zamumlal jsem.

„Nooo, to se ti nedivím. Nikdo ho nemiluje kromě něj samotného," ušklíbla se a otočila se opět dopředu. Zastavila u dveří. „Zde, prosím," zazubila se a otevřela.

„Díky..." vešel jsem dovnitř a hodil si tam batoh. Vytáhl jsem mobil z kapsy a pohlédl na něj. Po krátkém zaváhání jsem si ho vypnul, aby mě nikdo nemohl volat. Nechal jsem ho na stole a šel za Akirou do obýváku. Povídali jsme si a koukali na televizi. Ve tři se otevřely dveře a z umělecké školy přišel Yuki, vytáhlý kluk s černými vlasy a stejně černýma očima. Překvapeně na nás hleděl.

„Čau, co ty tady?" došel za mnou se skicákem v ruce.

„Chvíli se na vás budu přiživovat," ušklíbl jsem se.