Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 56.

Jen jsem ležel v posteli a sledoval nápis na sádře. Nic jiného mi ani nezbývalo, ale abych řekl pravdu, nevadilo mi to.

Venku to vypadalo na další teplý den, slunce už stálo vysoko na obloze. Měl jsem ale den volna a po včerejším výkonu jsem si zasloužil ten klid. Neměl jsem ani chuť nad ničím přemýšlet, ale usnout už se mi nedařilo. Ani Akai, který ležel u mě, nespal, byť měl zavřené oči. Usmyslel si včera, že u mě přespí a mých pár argumentů bylo ignorováno. Problém byl, že jsem měl poněkud užší postel jak on, tak byl všechen pohyb omezen a celou noc jsem byl používán jako polštář. Nepříjemné.

Dal jsem ruku dolů a pohlédl do Akaiovi uvolněné tváře. Stále si mě držel ustlaného, rukou mi svíral pas, abych nechtěl náhodou pláchnout.

Asi vycítil můj pohled, protože mu víčka vystřelila vzhůru a azurové oči a zabodly do mých.

„Nechceš se už zvedat?" zamumlal jsem. Akai mě chvíli mlčky sledoval, pak se ale nadzdvihl a posunul se do stejné roviny se mnou. Prsty mi sjel zlehka přes nateklou tvář, která se pyšnila mnoha barvami. Ve tváři měl nespokojený výraz.

„Zrovna se mi zahojilo to od tebe," poznamenal jsem. Na to nic neřekl. Zvedl se do sedu a koukl po místnosti zamyšleně.

„Co?" tázavě jsem ho sledoval.

„Máš šátek?" zeptal se a pohlédl na mě.

„Proč?"

„Máš nebo ne?"

„Jo..." Sám jsem se posadil a vstal. Došel jsem ke skříni, kde jsem se chvíli prohrabával, než jsem vytáhl červený šátek a ukázal mu ho. Naznačil mi, abych k němu došel a já mu přání nedůvěřivě splnil. Akai odhrnul peřinu, která se svezla na zem vedle postele a natáhl ke mně ruku. Podal jsem mu šátek, ale on mi sevřel zápěstí a trhl směrem k sobě. Druhou rukou mě chytl, než jsem stihl padnout na držku. Sice by to bylo do měkkého, ale měl jsem ksicht pošramocený víc než dost.

„Co děláš?" zavrčel jsem a posunul se do sedu. Akai se pousmál a vzal si ode mě šátek. Obezřetně jsem ho sledoval. Rozložil ho a pak složil do pruhu. Ve chvíli, kdy na mě pohlédl s tím temným úsměvem, jsem se začal zvedat, abych byl včas pryč. Sevřel mi loket a stáhl mě zpět, zády k sobě. Přiklonil se mi k uchu a lehce se o něj otřel rty.

„Jak moc mi věříš?" zeptal se.

„Eh? Co tím myslíš?" Natočil jsem k němu hlavu.

„Přesně to, co jsem řekl." Když jsem na něj jen nechápavě hleděl, natáhl se pro svůj pečlivě složený šátek a dal mi ho před obličej.

„Co s tím chceš dělat?" Podezřívavě jsem sledoval červenou látku.

„Zavři oči," nakázal. Střelil jsem k němu pohledem.

„Co chceš dělat?"

„To mi vážně věříš až tak málo?" Zněl zklamaně. Hajzl.

„Nerad své zdraví svěřuji do rukou jiným."

„Nechci tě vyhodit z okna."

„To netvrdím. A doufám." Akai mě sledoval s odměřeným pohledem. Ani se ale nehnul, stále mi dával šanci poslechnout. Pohledem jsem se vrátil k šátku a sevřel zdravou ruku v pěst. Zhluboka jsem se nadechl a oči zavřel. Ucítil jsem, jak se mi látka otřela o tvář a následně se mi stáhla kolem hlavy, když mi ji v týle zavázal. Oči jsem měl nyní hezky zavázané, šátek nenechal ani škvírku, kterou bych viděl ven.