Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 3.

Ráno mě vzbudil až budík v sedm. Nechal jsem písničku vyhrávat a hleděl jsem do stropu. Chvíli jsem si nic nedokázal vybavit a pak se mi všechno vrátilo. Posadil jsem se a rozhlédl se. Akai nikde nebyl. V kříži jsem pocítil ukrutnou bolest.

„To ne..." vyděšeně jsem hleděl před sebe. To ne. To ne. To ne...! Schoval jsem si tvář do dlaní. Budík utichl. Ozval se znovu za dvě minuty. Stále jsem se ale neměl k tomu, abych ho típl. Nedokázal jsem to pochopit. Jak se to mohlo stát. Něco takového... Neměl jsem daleko k slzám, nejsem na to hrdý.

Seděl jsem tam takhle asi dvacet minut. Budík už dozvonil úplně. Konečně jsem se odhodlal vstát, ale podlamovaly se pode mnou nohy. Chtělo se mi brečet o to víc. Doklopýtal jsem ke stolu a těžce dosedl na židli. Zašmátral jsem po stole, ale pouzdro na čočky jsem nikde nenašel. Pak jsem si uvědomil že tyhle byly moje poslední a musely mi vypadnout, když... Zavrtěl jsem hlavou.

Akai mi udělal v pokoji hrozný bordel, takže mi trvalo docela dlouho, než jsem našel pouzdro s brýlemi. Nasadil jsem si je a rozhlédl se. Rozhodl jsem se, že nepůjdu do školy. Ne v tomhle stavu. Byl jsem sám doma. Akai měl ranní a macecha byla v práci. To bylo jediné štěstí.

Zalezl jsem nejdříve do koupelny, abych ze sebe smyl... no, všechno. A poté, abych na to nemusel myslet, začal jsem si uklízet pokoj, což dělám jen vzácně.

Po úklidu jsem se už trochu rozhýbal a už mě tělo tolik nebolelo. Sešel jsem dolů a udělal si snídani. Nic extra, jen müsli. Sedl jsem si s tím k televizi a znuděně přepínal kanály. Nakonec jsem si tam nechal Simpsny, to bylo to nejlepší, co zrovna dávali.

Nesnášel jsem hledět přes brýle, bylo to tak omezující. Navíc mě tlačily do nosu, to taky bylo hrozně otravné. Nesnáším Akaie. Nejenže mi obrátil pokoj vzhůru nohama, otravuje mi život a udělal... tu věc, ještě mě stál poslední čočky, bastard. Tyhle se musí objednávat přes internet. Sice jsem si už objednal další, ale dojdou nejdříve za týden. Taky mi vzal nožík, už jsem ho nenašel. No, kdyby mi ho nechal, zabodl bych ho ve spánku. Stejně to udělám. Mám klíč od spojovacích dveří. V noci, až bude spát... Usmál jsem se. Přesně tohle udělám.

Skočil jsem si nahoru pro noťas a brouzdal po netu. Zjistil jsem, že mi Akai poslal žádost o přátelství na facebooku. Ihned jsem ho odmítl. To tak. Vydrželo mi to tak hodinu. Pak jsem si skočil do sklepa do mé skromné, provizorní laborky, co jsem si tam z nudy zřídil a vzal si pár věcí nahoru do pokoje, kde jsem se zamkl. Pustil jsem si nahlas hudbu, abych neslyšel, kdyby někdo přišel a začal si hrát.

Ve dvě odpoledne přišla domů macecha. Cosi na mě zezdola křičela, ale já jí nerozuměl. Dělal jsem, že ji neslyším.

„Taigo, nemáš mít ještě školu? Ztlum tu hudbu!" křičela mi za dveřmi. Ani jsem se neobtěžoval vzhlédnout od práce.

„Taigo! Odpověz! Jsi v pořádku?" Totální ignorace z mé strany. Párkrát zabušila na dveře a pak to vzdala.

„Budu volat tvému otci, jestli neotevřeš!"

Jen si volej... pomyslel jsem si s úšklebkem. Nastavil jsem si mikroskop a zkoumal látku, kterou jsem dal před chvíli dohromady.

„Zajímavé..." zamumlal jsem a vše si zakreslil a zapsal. Macecha to ještě párkrát zkusila a pak to vzdala. Byl jsem spokojený. Začínal jsem sice mít hlad, ale hodlal jsem to vydržet. Horší to bude, až se vrátí Akai. Má teorie o tom, že se mnou nechce nic mít se ukázala být velmi špatnou. Dneska ale měl trénink do sedmi do večera. Do té doby jsem musel vše zařídit. Když macecha odešla do obchodu, sešel jsem dolů a vzal si nějaké jídlo a pití. Pak jsem utíkal do pokoje. Stihl jsem to jen tak tak, sotva jsem zapadl do pokoje, vchodové dveře se otevřely. Hudbu jsem už měl vypnutou, takže jsem vše slyšel. Sedl jsem si ke stolu a koukl na hodiny. Za deset minut sedm. Byl jsem nervózní a zkontroloval si, jestli jsem zamčený. Pak jsem se dál věnoval mé velmi skromné laboratoři, ale ruce se mi třásly jak osiky. Když jsem dole uslyšel Akaiův hlas, ujela mi ruka a řízl jsem se do dlaně.

„Do hajzlu!" zabědoval jsem a hledal něco, co si dát na ránu. Podařilo se mi vyhrabat kapesník, ale krev mi stékala už po loktu. Krvácelo to docela dost, přitom to nebyla tak hrozná rána. Začal jsem krev utírat, ale spíš jsem si ji rozmazal po celé ruce. Vykašlal jsem se na to a přiložil si kapesník rovnou na ránu.

„Au!" sykl jsem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se někdo zastavil u mých dveří. Vzal za kliku. Ztuhl jsem. Dveře se ale neotevřely, zamknul jsem je. Akai se zasmál.

„Jsi vážně opatrný, bratříčku." Z toho hlasu mi naskočila husina a srdce mi tlouklo o sto šest. Měl jsem strach. Akai zašel do svého pokoje.

Slyšel jsem, jak mu zavrzala postel. Trochu jsem se uklidnil a pohlédl na ránu. Kapesník byl celý od krve. Měl bych najít něco lepšího... Nakonec jsem skončil u dalšího kapesníku. Měl jsem mizerné zásoby.

Krvácení nakonec přestalo a já si obvázal kapesník kolem ruky. Očistil jsem si krev z prstů a opatrně uchopil sklíčko a vložil ho do mikroskopu. Ruce se mi třásly, takže se to nepodařilo napoprvé. Zahleděl jsem se do mikroskopu a trpělivě posouval a zkoumal látku. Nic moc tam ale nebylo, tak jsem to vyměnil za další. Ta byla poněkud štědřejší, tak jsem se zabavil. Pořád jsem byl ale napružený a nervózní. Akai je všehoschopný šílenec. A bohužel jsem se v tomto nemýlil.

„Fajn..." zamumlal jsem a napsal poslední poznámku. Zacvakl jsem propiskua začal ze zbytků připravovat poslední pokus. V tu chvíli ale cvakl zámeku spojovacích dveří mezi našimi pokoji. Ztuhl jsem. Pipeta spadla na stůl.Dveře se otevřely.