Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 29.

První, co jsem pocítil, byla hrozná, ale opravdu hrozná, ostrá bolest hlavy. Nejspíše to bylo právě toto, co mě vytáhlo z malátného stavu k plné bdělosti. Otevřel jsem oči a zamžoural na bílý strop. Další faktor, co ke mně dolehl, byl smrad nemocnice. Chvíli jsem si vůbec nedokázal dát dohromady, co tam dělám, jak jsem se tam dostal, ale o pár chvil (možná minut, kdo to má vědět) později se mi vše začalo vybavovat. V duchu jsem opravdu neslušně zaklel a rozhlédl jsem se po místnosti. Byl to samostatný pokoj, za který se musí připlatit. Tak nějak už mě ani nepřekvapilo, když jsem zahlédl spícího Akaie v křesle u okna.

Zvedl jsem lehce se třesoucí ruku, která zřejmě měla dost jen z toho prostého pohybu, a skepticky pohlédl na odpornou jehlu. Měl jsem dost silné nutkání si ji vytrhnout, ale asi by mi to nepomohlo a já chtěl být venku co možná nejdříve. Ale ten náhubek na dýchání jsem si nechat nehodlal. S nutným úsilým a ne tak překvapivou salvou bolesti, co se mi rozlila při tom pohybu tělem, jsem ho sundal a hodil na postel vedle sebe.

Řekl jsem si, že bych mohl prozkoumat rozsah svých zranění. Levou ruku jsem měl v sádře, toho jsem si všiml hned. Nemohl jsem hýbat levým kotníkem a cítil jsem utažený obvaz na čele. Moc jsem se nemohl hýbat, takže by bylo složité hledat další zranění, ale doufal jsem, že je to vše, i když jsem tomu moc nevěřil. Všiml jsem si hodin na stěně. Chvíli jsem na ně musel kvůli špatnému zraku mžourat. Bylo skoro pět, podle světla nejspíše večer. Ale co mohlo být za den? Opět jsem pohlédl na Akaie. Zdálo se, že má pěkné kruhy pod očima. Na zemi vedle křesla ležela taška do školy.

„Idiot..." zabručel jsem. Měl jsem ztuhlé tělo, ale když jsem se chtěl pohnout a najít pohodlnější pozici pro ležení, moje žebra bolestivě zaprotestovala. Asi jsem našel další zranění. Supr. Rezignoval jsem tedy a dál hleděl do stropu. Bolest hlavy byla hrozná, uvítal bych prášky na bolest, ale kdybych přivolal sestřičku, vzbudil by se Akai a neměl jsem náladu na jeho řeči. Tak jsem zavřel oči a snažil se třeštění ignorovat. Přišlo mi to jako dlouhá doba, co jsem se pohyboval někde na hranici spánku a bdělosti. A když jsem se konečně ponořil do spánku, vrátilo mě zpět zavrzání křesla. Vážně, mohli by ho vyměnit za lepší, ten zvuk byl hnusný...

Trhnul jsem sebou, což se mým žebrům rozhodně nelíbilo. Ujelo mi pár nepříliš slušných slov. Zatnul jsem bolestivě zuby a pohlédl na Akaie, kterého očividně překvapil příval nadávek. Už jsem čekal školení o tom, jak jsem sprostý sotva se probudím.

„Taigo..." Řekl to tak zvláštně, až mi naskočila husina. Vstal a pomalu ke mně došel. Zblízka ty kruhy vypadaly ještě hůř. Natáhl ruku a jemně mi prsty přejel přes tvář.

„Ty idiote!" spustil na mě. Sklonil se ke mně a pevně mě objal. Chtěl jsem zaprotestovat, že to doopravdy bolí, ale předběhl mě.

„Opovaž se ještě někdy být tak neopatrný... Co sis proboha myslel?!" Sevřel mě ještě pevněji. Měl jsem špatný pocit. Co to do háje bylo...?

„Nemusíš mi ty žebra zrušit ještě víc..." vysoukal jsem ze sebe slabým, chraplavým hlasem, který byl ještě přidušen jeho představením. Po chvíli mě váhavě pustil.

„Jak se cítíš?" zeptal se s pohlédl mi do očí. Koukl jsem stranou.

„Jako přejetý autem..."

„Tak jsem to nemyslel..."

„Já jo."

„Proboha, ty-"

„Nech mě žít," skočil jsem mu do toho.

„Přestaň se už pro jednou chovat jako dítě, do háje!" křikl na mě. Neschopen slova jsem na něj hleděl. Tvářil se dost naštvaně. A taky... obavy?

Takhle ale vypadal dost děsivě, rozhodně to bylo znepokojivější než normální vztek. Pohlédl jsem stranou, protože jsem ten ostrý pohled nevydržel. Podrážděně si povzdychl a prohrábl si rukou vlasy. I koutkem oka jsem zahlédl ten jeho bezradný výraz.

„Ty si myslíš, že mě to bavilo, strachovat se celou tu dobu, jestli se ještě vůbec probudíš?!" hlesl po chvíli.

„Jak... Jak dlouho jsem byl mimo?" odvážil jsem se zeptat, ale nepohlédl jsem na něj.

„Dva týdny."

„Dva..." To mě zaskočilo. Čekal jsem maximálně tak pět dní. Ale dva týdny?! Proboha...Co jsem si to způsobil?!

„No... Bylo to hodně zlý?" zeptal jsem se po chvíli. Akaiovi trvalo, než odpověděl. Posadil se na kraj lůžka a pohlédl z okna.

„Docela dost," povzdychl si, „Dávali tě do kupy hrozně dlouho."

Ach bože, to se mi zase jednou něco povedlo... Zavřel jsem oči a v duchu zaúpěl.

„Měl by ses jít vyspat... Vypadáš hrozně," řekl jsem po chvíli. Akai na mě pohlédl.

„Čí vina myslíš, že to je...?! A jako bych teď mohl spát..." Prohrábl si vlasy.

„Rozhodně by ti to prospělo. Já jsem živý až dost, neboj... Jen tak se mě nezbavíš." No, to možná nebyla nejlepší možná fráze. Do háje s tím.

„Když jsi si tím tak jistý," ušklíbl se. Sklonil se ke mně a letmo mě políbil na čelo. Zase hra na dobrého kluka?

„Odpočívat bys měl ale ty, vím, jak miluješ nemocnice. Ale máš pravdu, přijdu zase zítra, budeš chtít něco přinést?"

„Budu se tu hodně nudit a asi ještě dlouho..."

„Knihy?" Protáhl jsem obličej, ale přikývl. Lepší než nic. Pousmál se a pomalu, snad i váhavě, odešel. Povzdechl jsem si a zahleděl se do stropu. Že já všechno vždycky tak podělám... Ale už bych tu sestřičku mohl zavolat, fakt to bolí!

Jídlo bylo vyloženě odporné. Snad ještě horší než když jsem ležel na pokoji s Leonem. Moc se mi do toho nechtělo, ale sestřička měla tak dlouhý a otravný proslov o tom, jak musím jíst, že to bylo menší zlo, než donekonečna poslouchat ty její žvásty. Ale všechen ten hnus jsem do sebe nedostal. Když mě sledovala dokonce navrhla, že mi donese něco na zvracení. Milé. Kdybych mohl, tak bych vstal a vyhodil to z okna.

„Pizzu asi nemáte, co?" zeptal jsem se sestřičky, které jsem už očividně lezl na nervy. Měl jsem Akaiovi říct o nějaké normální jídlo. Tak příště.

Nakonec to vzdala a nabručeně jídlo odnesla. Docela se mi ulevilo azatoužil jsem otevřít okno, protože to v pokoji stále tím jídlem smrdělo.Znovu jsem krásně pocítil, jak nesnáším nemocnice. Proč já...