Zabiju tě, bratříčku!

Kapitola 12.

Když jsem vešel do třídy, ještě tam naštěstí nebyl. Zapadl jsem do své lavice a ignoroval dění okolo, maximálně stroze odpověděl, když se mě někdo na něco zeptal. Otevřel jsem sešit a četl si zápisy, protože se zrovna někdo uráčil sdělit, že je písemka.

„Ahoj Taigo," uslyšel jsem odměřený hlas. Koukl jsem na Rena a mlčel. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem ho jen pozdravil.

„O přestávce bychom si měli promluvit..." řekl ještě. Jen jsem přikývl a vrátil se pohledem k sešitu.

Test jsem díky své velice užitečné fotografické poměti zvládl v pohodě. Hodina utekla a zazvonilo. Poprvé jsem nebyl šťastný z konce hodiny. Sbalil jsem si a vešel ven, kde na mě Ren čekal. Chvíli jsme šli mlčky.

„Co to včera vůbec bylo? Co je mezi váma dvěma?" zeptal se nakonec.

„Prostě... mě rád bere za někoho, koho může využívat, jak se u zachce a když vše nejde, jak by si představoval, skončí to takhle..." odpověděl jsem aniž bych na něj pohlédl.

„Nevím, jestli je to ta odpověď, co bych chtěl slyšet... Co se stalo? Udělal ti něco?"

„Nic, jen ze mě rád dělá debila... Prý jste včera byli u nás doma, co vám nakecal?" zeptal jsem se

Ren si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Vesměs nic, jen nás poslal do háje a ujistil, že žiješ, že by byla škoda zabít tě."

„To je od něj milé," ušklíbl jsem se a zapadl ke svému počítači. Zlatá infoška. Ren do mě moc neryl a ani se nevyptával, za čož jsem byl vděčný. Den utekl docela v pohodě až do těláku, to teprve bylo něco. Protože ve třídě S bylo málo žáků, na tělák jsme byli spojení s normální třídou a ještě ke všemu s áčkem, ve kterém byl můj drahý bratr. A navíc jsme hráli vybíjenou. Tohle byla deklarace války. Zdálo se, že on má stejný názor. Stáli jsme naproti sobě, každý v jiném týmu, a přeměřovali se jako ti největší rivalové. Sice byl lepší ve sportech, ale jestli dostanu míč, schytá to.

Příliš zaměřený na mě si ani nevšiml, že vyhodili míč a náš tým ho dostal první. Měli jsme dobré hráče, takže jsme tři přehozy získali docela snadno. Bál jsem se, aby nezačali ihned s vybíjením, protože by pak míč měla druhá strana. Nuž, ale přesně to se stalo. Oni ale nestihli dostat trojku, díky našemu dvoumetrovému spolužákovi. A možná proto, že Akai zatím míč nedržel. Hra takhle líně pokračovala ještě několik minut. Vybili jsme pár jejich hráčů a oni konečně získali tři přehozy. Teď to začalo být zajímavé.

„Co to pude, chci dát Akaiovi takovou, že ještě týden bude ležet na ošetřovně," řekl jsem směrem k Renovi. Ten se zasmál, očividně se mnou sympatizoval. A taky jo, sotva se ke mně míč dostal, věnoval jsem svému drahému bratříčkovi co možná největší ránu. Nezasáhla ho ale tak silně, jak bych doufal. Zakroutil zasaženým loktem a usmál se na mě. Pak zamířil dozadu ke kapitánovi a ostatním vyřazeným. Do háje, až teď mi to došlo. No, měl bych se co nejrychleji nechat vybít někým, kdo mě nebude chtít poslat na onen svět. Akai se usmíval jako neviňátko, když jeho strana dostala míč. Ten mě nenechá na pokoji, při první příležitosti mě minimálně pošle na ošetřovnu. Do háje!

„Tak silná rána to nebyla..." poznamenal Ren.

„Trhni si," zavrčel jsem a sledoval míč, který mířil k vybitým hráčům. Akai ho snadno chytil. Sakra. Upřeně na mě pohlédl. Přemýšlel jsem, jaké mám šance uhnout. Došel jsem k necelému procentu. Sežer si to! Naznačil Akai ústy a hodil. Nutno poznamenat, že ten kluk má velkou sílu, je na úrovni slušného sportovce a když dostanete míčem do ksichtu, kurnik hodně to bolí. A když je ta rána od něj, pak už to ani nebolí. Ta rána mě srazila na zem a před očima mi naskákaly hvězdičky, jak moje hlava tvrdě narazila na podlahu. Cítil jsem, že jsem vzal nějakého nešťastníka s sebou, ale jaksi jsem to moc neřešil. Asi jsem měl otřes mozku, protože úplně vypnul a ponořil mě do tmy.

Probral jsem se na ošetřovně. Hlava mě bolela jak něco, že jsem nějakou dobu nebyl schopný vnímat nic jiného. Po chvíli snahy jsem ale zaostřil a rozhlédl se. Sáhl jsem si na hlavu a nahmatal obvaz. Napadlo mě, jestli bude Akai považovat za cejch i to, že mi nejspíš způsobil otřes mozku.

„No, trvalo ti dlouho, než ses probral," uslyšel jsem povědomý hlas. Otočil jsem hlavu a pohlédl na kluka, který se mnou chodil do třídy. Moc jsme se spolu nebavili. Ale měl jsem za to, že se jmenuje Leon. Až poté jsem si všiml, že i on má ovázanou hlavu a zápěstí.

„Jak dlouho?" zeptal jsem se a pokusil se posadit. Rozbolela mě z toho hlava ještě víc.

„Už je po škole, nechali pro nás zavolat sanitku, oba pojedeme na rentgen," odpověděl klidně.

„Co se ti stalo?" zamrkal jsem. On se ušklíbl.

„No, tys byl ten, kdo mě srazil k zemi. Tvůj bratr má slušný hod," poznamenal.

„Aha... Promiň, ale jaksi jsem to neustál..." uchechtl jsem se.

„No, to ani jeden z nás." Došel k oknu a pohlédl ven. „Zdá se, že už jsou tu. Nesnáším nemocnice, ale nemůžu se z toho vymluvit," zaúpěl.

„To chápu, věř mi," odvětil jsem soucitně a pokusil se vstát. Svět se se mnou zatočil, ale zvládl jsem to ustát.

Jako největší hypochondry nás naložili do sanitky a odvezli. Naštěstí již byla většina žáků pryč, takže to nebylo velké divadlo. Taky jsem byl rád, že jsem neviděl Akaie, asi by mě z něj už ranila mrtvice.

Rentgen ukázal jen slabý otřes, nic vážného, ale přesto si mě tam chtěli nechat. Pro jednou jsem víc než ochotně souhlasil. Leon na tom sice nebyl špatně, ale měl ránu na hlavě, jak spadl, tak si ho tam taky chtěli nechat na pozorování. No, takhle jsem přišel ke svému sousedovi.

Nutno poznamenat, že na to, jak nás oba zatraceně bolela hlava, byla to dlouhá noc, při které nás sestřičky byly nejednou napomínat. Zjistil jsem, že Leon je docela fajn, ale pokaždé, kdy jsem se zasmál, zamotala se mi hlava, že jsem skoro ani mluvit nemohl, což nás vedlo k další salvě smíchu. Tohle vážně nebylo pro můj mozek dobrý. V poslední době jsem byl mimo až moc často, byla jen otázka času, kdy se to projeví a měl jsem dojem, že to začíná. Tělesné vypětí a ještě tohle. Bylo mi mizerně a když jsem konečně usnul, měl jsem divné sny a všechno mě bolelo i ve snu.

Ráno se ukázalo, že ty řeči o mizerné nemocniční stravě nebyly úplně mimo mísu. Chutnalo to jako splašky. Alespoň, že pití tam nechutnalo jako napuštěné z kanalizace. Přesto mi to ale na dobrém zdraví nepřidalo. Snad i naopak, bylo mi z toho ještě hůř.

Odpoledne se za námi stavil Ren s René a Yukim, kteří byli navštívit i Akiru. Všichni mě slušně sprdli, ale radši jsem to nekomentoval,nemělo cenu to rozmazávat. I za Leonem se stavili jeho kámoši a i oni na měbyli docela hnusní, jako by to byla moje chyba, že mě Akai omráčil. Byl jsem ale rád, že Leona to očividně neštvalo.