I wolf

"Chodím?"

Pokud spadnu, zlomím si nohu." "Ne ne." "Já se dlouho neudržím." Docházela mi totálně síla a Timmy šel na druhou stranu pokoje. "Timmy!!!!!"
Najednou mi prsty sjeli a já padala a v průběhu pádu jsem se rychle proměnila ve vlka. Trvalo to tak sekundu ale já to stihla. Takže jsem byla jako vlk a jako vlk jsem dokázala chodit. Byla jsem naštvaný vlk a šla jsem pomalu k Timmovy. Vrčela jsem. Timmy se začal bát. "Ne, promiň. Hlavně mi neubližuj." Začal couvat dozadu. Já jsem po něm skočila a srazila ho k zemi. Potom jsem se proměnila v člověka a spadla na něj. Nohy mě strašně bolely. Odsunula jsem se dál od něho.  Přisunul se ke mě ale já jsem jenom zasténala bolestí. "Co je!?" "Bolí mě nohy." "No vidíš, to je pokrok. Cítíš je. A kde?" "Všude."
Chvíli bylo ticho. "Můžu mít zlomené nohy nebo něco. Víš jak to bolí!? Se s tebou nebavím." Dívala jsem se pryč a ležela na zemi. Timmy se mezi tím zvedl. "Já ti nechtěl ublížit. Chtěl jsem ti pomoct. Zavezu tě domů. Ale už nebuď na mě naštvaná." "Co když už nikdy nebudu chodit?" "To neříkej. Budeš! Uvidíš!" "Tobě to vadí co? Jde to na tobě poznat. Chtěl bys abych chodila." Timmy neřekl nic a odešel z pokoje. Bylo mi ho líto.

Po chvilce se vrátil a odvezl mě domů.

Další den se za mnou zastavily holky Vanes a Radka. Objaly mě a omlouvaly se mi. "Jsme tě hledali s Timmym úplně všude." Řekla Vanes. "Jo a Vanesy se líbí." Dodala Radka"Cože? To není pravda." Začala Vanes. Já se začala pouze smát. "Hlídej si ho, ať ti ho Vanes nepřebere." Začala se Radka smát taky, ale Vanes vše popírala a chtěla někoho zmlátit. "Kam uteklas?" Vanes začala nové téma. "Byla jsem ve Švédsku a poznala jsem tam fajn lidi." Vzpoměla jsem si na toho kluka Dima a Lauru. Stýská se mi.
"Hlavně, že jsi zpátky."

Byli u mě celý den a bylo to prima.

Když jsem usínala, přemýšlela jsem nad tím, jak zase chodil, jezdím na longboardu a na kole. Představovala jsem si jak běžím po ulici a za mnou Timmy. Ukápla mi i slza. Kéž by to mohlo být skutečné.

Ráno jsem se probudila s úplně slepenými oči. "Bože můj! To budu ještě slepá?!!" Nakonec se mi to podařilo odslepit. Podívala jsem se na ten můj milovaný vozík a no ne? Dostala jsem nápad. Naučím se chodit. Byla jsem plná energie. Odpoledne jsme jeli na rehabilitaci. Byla tam se mnou hodná doktorka a odvedla mě na magnety. To je magnetická rehabilitace. Rodičům jsem zakázala se mnou být. Takže šli pryč a až budu hotová tak mám zavolat. Po magnetech jsem šla na cvičeni no a bylo tam hodně lidí. Sportovců, děti i starých lidí. A všichni měli něco z nohama. Nedokázala jsem skoro nic. Ostatní aspoň nohu cítili, nebo aspoň s ní pohli.

Rehabilitace skončila a já.............................. Neumím chodit. Začala jsem brečet. Přišla za mnou doktorka. "Beth, nestrácejte naděje. Určitě se to spraví." Odešla a já sedím na zemi. Bylo 8 hodin večer a Já byla sama na rehabilitačním oddělení. Byl tam chodící pás. "Beth, dnes se naučíš chodit! Je ti to jasný!?" řekla jsem si sama pro sebe. Doplazila jsem se ke chodícímu pásu. Záchytka se rukama. Byli tam tlačítka asi k zapnutí pásu. Zapla jsem si tu nejpomalejší. Začalo to najednou jet do zadu a já se snažila chodit, ale pás pod nohama mi odjel a já hodila hubu. "I ruce mám na hovno, když se nemohu udržet." začala jsem chodit po čtyřech. Jo to mě najednou šlo. To by mělo jít i ve stoje.
Stoupla jsem si a šla. Teda dokázala jsem pohnout trochu nohou. Ale bolelo to. "Beth!!! Dělej! Budeš běhat! A skákat a jezdit na kole! Tak dělej!" snažila jsem se dělat malé krůčky. Byla jsem úplně spocený.
Dělej Beth! Uděláš radost Timmovy!
Najednou bouchly dveře a já se lekla. Někdo tu asi byl. Tak jsem v nemocnici, kde jsou lidi. To je pravděpodobný. Zhasnula se světla a svítilo jenom trochu. No mám čas do 10 hodin. Takže ještě hodinu a půl.
Pás jsem si pustila rychleji. Skoro jsem nestíhala. Zkusila jsem se pustit, ale hned jsem spadla. Zůstala jsem tam ležet a brečela jsem nahlas. Pás mě odvezl na konec a tam jsem sjela na zem. Brečela jsem do ruk. Uslyšela jsem kroky a zastavily se u mě. Podívala jsem se očkem a uviděla jsem boty. Podívala jsem se do obličeje a i přes slzy jsem poznala, že je to Timmy. Otočila hlavu zpátky a dál brečela. Timmy mě zvedl do sedu, položil si mě na klín a objal mě. Neřekl nic. Uklidnilo mě to. Asi po pěti minutách, až měl úplně mokré a černé rameno od mých slz a rozmazané řasenky mi pošeptal do ucha: "jseš unavená. Měla bys jít domů." Nechtěla jsem ho pustit. "Chci být s tebou." "Já taky." Dal mě pusu na krk.